DG 307 - DAR STÍNUM / PTÁK UTRŽENEJ ZE ŘETĚZU 1979 "4LP"

UVÁDÍME RECENZE K PŮVODNÍMU VYDÁNÍ NA 5 CD V ROCE 2013:

DIVADELNÍ NOVINY, 1. 9. 2014
Na řece citu
a na svahu bezcitu
přemýšlíš o obraně
svý pevnosti
o hybnym proudu
možnosti bytí
(Řeka citu, 1979)
Jestliže Zajíčkova tvorba vykazovala v první fázi jistou dávku frustrace, pobytem ve vězení se tyto pocity umocnily a prohloubily. O jeho rozpoložení na konci vazby vypovídá jeden z posledních dopisů z vězení: Budem se učit vnímat-dotýkat-vidět-tvořit-žít. Skica neproniknutelných chvil. POCIT: že cokoliv, co prožíváš, není nahnilou zdechlinou. COSI, co tě nutí pokračovat v ŽITÍ. Existence cenných STYKŮ. Snaha trhat maximum z každého prožitého okamžiku. Pohled pod vrstvy, vrstvení samo o sobě, odkrývání těchto tajemných vrstev. Hlasy „sfér", které se překrývají-prolínají-tmavnou i jasní. Každý den zjevující se panensky. Prach cest je jen novou – nepřebranou směsí myšlenek. Po této cestě člověk kráčí frázovitě: vytrženě i sklesle – slepecky i jasnozřivě... Tato cesta je tělem, kterého se něžně dotýkáš a které je stále něčím NOVÉ. Zatímco Slunce se střídají s Měsíci, zatímco hvězdy plameněj oblohu svými pády – v dosahu člověka se objevuje stále COSI NOVÉ. (Zápisky z podzemí, Torst 2002)
V tomto období novodobého temna, jímž u nás konec sedmdesátých let minulého století v mnoha ohledech byl, neznamenal underground ponor do deprese, ale spíš vnitřní osvobození. Atmosféru v souručenství DG 307 vysvětluje jeho tehdejší člen Jan Brabec: Mám dojem, že jsme se něčeho důležitého dotkli, nějaké tvořivé žíly. Možná to na posluchače nepůsobí, ale já když slyším Jsem slabší než myšlenka, Vrost' do stromu či Anarchistickou milenku, běhá mi mráz po zádech a je to, jako bych slyšel záznam nějakého paralelního světa, který vlastně normálně neexistuje. A který jsme nějak záhadně stvořili. Má to pro mě emoci podzimu, takové barevnosti a vůně. A přitom dobře vím, že ta krása je vlastně zkáza. Jinak mě dnes rovněž těší a překvapuje, že to byla rovná věc, co se týče vztahů. Nikdo nikoho nepodrážel, neobelhával, neokrádal, nemanipuloval. To se také vlastně moc nevidí. Nějak jsme překonali sami sebe či svoji neúplně hezkou lidskou přirozenost. Vážím si toho, navíc to považuji za jednu z nejautentičtějších věcí vzniklých vůbec v Česku, také nejosobitějších. Prostě vlastní svět s vlastními zvuky.
Kompletní archivní záznamy z tohoto období, obsažené na pětiCD Svědek spálenýho času, otvírají programy Dar stínům (jaro 1979) a Pták utrženej ze řetězu (podzim 1979). Při poslechu rozsáhlé naléhavé skladby signifikantně nazvané Dis vám může krev v žilách tuhnout a zároveň klokotat. To není žádný zpěv marnosti, ale šamanské vzývání: chci svět náš / chci zběsilej čas / chci kus skály / kterou rozkoušem / chci vidět paprsek / se kterym jdem / chci všech se dotknout / chci rez a řev / chci vidět / chci cejtit / chci vnímat / chci dopředu / a nevobracet se... Pochopitelně zde najdeme i pocit rezignace omíláním jediného verše v Opustil mě anděl či v refrénu dekadentní halekačkové dumky Zvěstovatel smrti: stojíme nad propastí / jedna noha hnije v pasti či apokalyptické vize: z plamenů vystoupila bílá postava / obklopená zvuky ticha / postava neandělská! / v dlaních drtí počátky cest / srdce s ocelovou slzou / z očí prouděj chuchvalce hvězd / naplněna ohněm jasu / postava v nahotě! / svědek spálenýho času (Mlčení). Na nahrávce je však stále přítomen fénixovský syndrom povstání z popela. A ve skladbě Kostěný ráje jsou DG 307 undergroundovější než samotní Velvet Underground...

Petr Slabý

KULTURA.IDNES.CZ, 17. 12. 2013
Jak hráli DG 307 mezi kriminálem a emigrací
Vydání boxu pěti CD Svědek spálenýho času s archivními nahrávkami undergroundové skupiny DG 307 je na hudebním poli bez nadsázky edičním počinem letošního podzimu.
Soubor disků zachycuje DG 307 v jejich druhé tvůrčí fázi navazující na propuštění hlavní postavy kapely Pavla Zajíčka z vězení po "procesu s undergroundem" a těsně předcházející jeho emigraci – tedy tvorbu z let 1979 a 1980.
Repertoár z první poloviny 70. let, z doby sestavy, v níž figuroval plastikovský Milan Hlavsa, zmapoval v roce 2004 dvojdisk Historie hysterie, který stejně jako aktuální box vydala firma Guerilla, jež se nyní jako jediná mapování dějin i současnosti hudebního undergroundu soustavně věnuje.
Je fascinující, že nově obsazená skupina stihla za necelé dva roky připravit, navíc pod stálým policejním dohledem, tři rozsáhlé programy, nahrát je v domácích studiích a dva z nich také živě odpremiérovat (a zároveň derniérovat).
Bez hluku
Pavel Zajíček nové DG 307 sestavil, tak jak se stalo u kapely tradicí, z hudebníků i nehudebníků. Což vytvářelo neopakovatelné napětí mezi jakýmsi až hudebním intelektualismem a cíleným obrazoborectvím až barbarstvím.
To druhé je však oproti první fázi v programech z konce sedmdesátých let Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu a Torzo relativně utlumeno. Zde už nenajdeme žádné improvizované hlukové plochy, kterými za hlavsovských časů DG 307 de facto předpověděli mnohem pozdější světovou vlnu industriální hudby.
Hudebně v těchto třech programech kapela připomíná spíše některé trendy soudobé vážné hudby a minimalismu. Ve vokální složce pak více než kdykoli předtím i potom využívá sborových zpívaných i recitovaných pasáží. V naší kultuře mají kořeny sahající až k hudebně-divadelní avantgardě E. F. Buriana.
Jeden z tehdejších (a po mnohaleté pauze i současných) členů DG 307, kontrabasista Ivan Bierhanzel, však přiznává: "Ta česká tradice voicebandu tam je, ale nevím, nakolik je vědomá." Právě tento až litanický a zaříkávačský přístup se jeví pro poezii Pavla Zajíčka (neboť ta byla vždy u DG 307 prvořadá) jako až překvapivě ideální.
Skvělý esej i dobové fotografie
Všechny nahrávky boxu, tedy tři studiové a dvě živé, jsou pečlivě ošetřeny z původních zvukových pásů a remasterovány předním českým zvukařem Ondřejem Ježkem. S ohledem na dané možnosti znějí výtečně.
A důležitou přidanou hodnotou jsou i booklety k jednotlivým programům s kompletní textovou přílohou a relativně obsáhlá vložená knížka s brilantním esejem Petra Ference a dobovými fotografiemi.

Ondřej Bezr

LIDOVÉ NOVINY, 19. 11. 2013
DG 307 sice archivní, přesto však nadčasoví
Album Svědek spálenýho času, jež právě vyšlo je skutečně imposantním počinem – na pěti discích se představuje tvorba skupiny DG 307 z let 1979 a 1980. Vedle nesporné historické hodnoty se příkladně vypraveným boxem potvrzuje, jak důležité a současně nadčasové toto pronásledované seskupení bylo.
Představují se nám zde experimenty, jakých nebyla v takové hloubce a serióznosti naše tehdejší rocková scéna schopna, v tom byli DG 307 zcela jedineční – snad s výjimkou Knížákova Aktuálu, ten však již dávno patřil minulosti. A vlastně nejen scéna domácí, ale i zahraniční, byť tam by se některé spřízněné soubory najít daly, moc by jich ale nebylo. Ostatně, potvrzuje to i přijetí nahrávek, propašovaných na Západ – úžas nad tím, co v té zemi za železnou oponou vzniká, kombinovaný s obdivem. A možná i lehkou závistí...
Závidět však rozhodně nebylo co, nahrávky, vydané na pětialbu jsou totiž posledními, které DG 307 do listopadu 1989 vytvořili – hlavní protagonista, básník a textař, ale i zpěvák Pavel Zajíček totiž v roce 1980, donucen brutálním nátlakem StB, emigroval.
V čem jsou tedy staří DG 307 – skupina totiž, v obnovené, a zcela jiné podobě funguje a nahrává dodnes – tak jedineční? Jistě v odvaze, v níž se pouštěli na území, probádávaná doposud spíše muzikanty z oblasti současné vážné hudby, odvaze o to větší, že v případě DG 307 se nejednalo o hudebně vzdělané muzikanty, vše tak probíhalo spíše v rovině intuice než na základě nějakých teoretických znalostí a zdůvodnění.
DG 307, kteří vznikli v roce 1973 na popud basisty a kapelníka Plastiků Milana Hlavsy a básníka Pavla Zajíčka přišli s hudbou, o níž tehdy Ivan Martin Jirous napsal, že byla „vý­kři­kem zou­fal­ství nor­mál­ních osob­nos­tí, ne­schop­ných při­způ­so­bit se té tvá­ři svě­ta, ja­kou nám na­sta­vu­je sou­čas­ná kon­zum­ní spo­leč­nost."
Pravda, hudba, již DG 307 provozovali, nebyla pro každé uši, a to jak syrovým podáním, zvukem, tak texty, ovšem vypovídala zcela autenticky o autentických pocitech nejen svých tvůrců, ale v podstatě celé jejich generace. Sám Zajíček o tehdejší produkci na obal zvukově vyčištěných archivních nahrávek z let 1973-1975 Historie hysterie napsal: „Je to jako dotýkání se prastarých úlomků zvuků, které nepříjemně skřípou v uších... Zvukové archetypy zbavené snahy hrát si na umění... Vzbuzují chvění, neklid i po těch letech... Ten čas, příliš se mi o něm mluvit nechce, byl časem zvláštních zápletek a nemožnosti. Zřejmě proto jsme urputně a hravě dělali to, co nebylo možné. Cestu vyslovení..."
Nejdůležitější asi na tomto ohlédnutí je právě poslední věta: cesta vyslovení. A to vyslovení za každou cenu, i za cenu kriminálu, v němž Zajíček po inscenovaném procesu proti undergroundu v roce 1976 na rok skončil, i za cenu drásavých pohlédnutí do zrcadla, za cenu osobních rizik. Máme právě v tuto chvíli odkazovat na Arthura Rimbauda a jeho slavný dopis o vidoucím básníkovi? Proč ne!
Zajíčkovy básně byly zvláště tehdy syrové, resignovaly na gramatická pravidla, šly na dřeň věci. Zároveň byly neseny zvláštním, možná až patetickým apelem, říkaly: proberte se, proboha, a podívejte se, jak a v čem žijete.
Jak již bylo řečeno, pětialbum, vydané péčí nakladatelství Guerilla Records a doprovozené dlouhou historisující studií a mnoha unikátními fotografiemi přináší nahrávky pozdější, a sice dva celovečerní programy z roku 1979, Dar stínum, a Pták utrženej ze řetězu, doplněné Torzem z roku 1980. První dva programy přitom vycházejí jak ve studiové, tak koncertní versi, přičemž je záhodno hned na místě pochválit péči, s níž byly vyčištěny a remasterovány, zvláště „studiové" nahrávky – uvozovky proto, že vznikaly v soukromém bytě, byť za asistence profesionálního technika a techniky – hrají skutečně výtečně. Zajímavé je srovnání s albem Hystorie hysterie, jež je syrovější, divočejší, zatímco novější nahrávky jsou propracovanější, sevřenější. Často slyšíme svérázný voice band, deklamující Zajíčkovy básně, snaha o dokonalost provedení je cítit ze všech pěti disků, není to však snaha jakkoli akademizující. Vlastně, lze-li to tak říci, jsou sice vstřícnější pro ucho, náročnější však na soustředění, vnímání. Obdivuhodné přitom je, že oba programy od sebe dělí pouhých sedm měsíců, za něž skupina nejen zkomponovala, ale i nacvičila téměř osmdesát minut původní, a ne zcela jednoduché hudby.
Těžko vypichovat nějaké vrcholy pětialba, lze zmínit například meditativní Opustil mě anděl či čtvrthodinovou skladbu Kostěný ráje, v níž můžeme, chceme-li, stejně jako třeba v písni Lidi krve, nacházet autentické prvky minimalismu, či delší Jak sup letící nad krajinou, s dramatickými pasážemi střídanými deklamací upomínající projev kazatele a proměnlivým ženským vokálem.
Box Svědek spálenýho času nabízí, co slibuje název, vedle vší té temnoty v Zajíčkových textech ovšem slyšíme i slova naděje: „Pojď ukážu ti prostor snů, potkáš na cestě lidi krve."

Josef Rauvolf

WWW.TYDEN.CZ, 5. 1. 2014
VZPOMÍNKY NA MLADÍKY UTRŽENÉ Z ŘETĚZU
Návraty v čase nejsou jen projevem melancholického vzpomínání na dobu mládí, ale také smysluplným připomínáním věcí minulých, cenným především pro mladší, kteří nepamatují a historie je zajímá. V hudbě je to pak nutný základ - kdo nezná minulost, těžko může přítomnost vnímat jinak než povrchně a ztrácet čas objevováním již objeveného.
Pět kompaktních disků, souhrnně vydaných dvorním vydavatelem, mapuje tvorbu jednoho ze dvou nejvýznamnějších jmen domácí podzemní hudby. A to z období necelých dvou let. Nejen samotný objem, ale především jeho nadčasovost a schopnost předat odraz tehdejší doby, ohraničené propuštěním básníka a iniciátora Pavla Zajíčka z věznění po známém procesu s československým undergroundem a jeho nucenou emigrací, z kompletu dělá nikoli pouhé "vzpomínkové album", ale historický artefakt. Vzácnou relikvii a pozoruhodné umělecké vyjádření v jednom.
Tři programy už v minulosti vyšly - tentokrát ovšem vydání dává možnost porovnat studiové a koncertní verze a především je doplňuje rozsáhlým textem, vkládajícím nahrávku do dobových souvislostí, citujícím vzpomínky zúčastněných a dokumentujícím, o jak výjimečnou tvorbu jde. Spojuje je odvaha k experimentu, syrovost a vyrovnanost, s jakou se hudební doprovod staví k Zajíčkově poezii, a také úplné vymanění se ze sféry rockové hudby. Pozoruhodnou atmosféru, ve které vše vznikalo, zachycuje komplet dokonale.
Nahrávky, vznikající v improvizovaných podmínkách, jasně vyprávějí o vývoji kapely, která byla vždy poněkud napřed. Jestliže už v minulosti vydané rané nahrávky lze považovat za předvoj teprve o několik let později rozbujelé industriální hudby, aktuálně znovuvydané nahrávky ze sklonku sedmdesátých let prozrazují překvapivou zklidněnost, zamyšlenost, koketování s meditací, s minimalismem, s moderní vážnou hudbou. A to přesto, že část zúčastněných byla nehudebníky a vedle tradičních nástrojů byla použita i železa, preparované nástroje a další zcela neakademické prostředky.
Trojice zhudebněných pásem jasně dokumentuje vývoj - a to i doby. Zatímco první program Dar stínům z jara 1979 nabízí ještě ucelené skladby, s častým využitím harmonia či smyčcových nástrojů, dávající všemu až religiózní vyznění, Pták utrženej ze řetězu z podzimu téhož roku, už volí mnohem úspornější hudební prostředky a je v něm také o mnoho méně naděje a naopak více temnějších podtónů. Zároveň je tu výraznější přiblížení se k divadelnímu vyjádření, k neomezování se jen na hudební rovinu.
Tlustý komplet možná na nezasvěcené může zprvu působit jako jen vzpomínka pro dnes již stárnoucí "máničky", jako zaprášený dokument doby. Tuto svou roli plní samozřejmě výborně - nahrávky, pečlivě ošetřené současnými technologickými prostředky ve studiu renomovaného Ondřeje Ježka, doplňuje velký počet dobových fotografií a jak už bylo zmíněno i rozsáhlý text publicisty Petra Ference - ale důkladností zpracování toto vydání představuje mnohem víc.
Mladým posluchačům nejen doplňuje kapitolu domácí hudby, se kterou se ve školském systému setkají jen sotva, a může je přivést k náročnějším hudebním formám - ne nadarmo je druhou nejdůležitější postavou tehdejší (i dnešní) sestavy DG 307 kontrabasista Ivan Bierhanzl, důležitý člen pozoruhodného tělesa Agon Orchestra. Vedle hudební roviny však může současné generaci posluchačů, nabídnout i názorný příklad, že věnovat se nejen hudbě, ale i jiným formám umění s podobně plným zaujetím, může vyprofilovat životní postoj a odrazit se i do občanských postojů.
Právě v současné době, která mnohé drtí svou snadnou cestou ke konzumnímu pojetí života, a zároveň produkuje jedince neschopné osobní odpovědnosti, získává znovuvydání letitých nahrávek DG 307 nový smysl. A odměna, které se dostane každému, kdo si k nim najde cestu, stojí za to.

Antonín Kocábek