Každej den byly v kostele k jídlu těstoviny s kečupem a hodně ovoce. Asi po měsíci, když začala být větší zima, jsme vyjeli stopem dál za sluníčkem.
Podél moře přes Itálii, Francii až do Španělska.Ve Francii nás okradli o pasy a všechny věci, ale nechtělo se nám do Čech vracet, tady začínal podzim, říjen, tak jsme pokračovali bez pasů přes hory, přes Pyreneje pěšky a stopem dál do Figuerasu, kde jsme navštívili muzeum Salvátora Dalího, pak přes Barcelonu, Valencii, kde jsme sehnali práci ve vesnici Cullera při trhání mandarinek a pomerančů. Tam je vesnice Roguete des de Mar, kde stačí dva dny práce ve skleníku na trhání paprik, rajčat a okurek, aby sis vydělal na letenku na Kanárský ostrovy z letiště Malaga. Je to pod Almeri, to je i na mapě, a v tý vesnici je strašně moc skleníků, který jsou dlouhý 100 km a pěstujou v nich pomeranče. Stojí jeden vedle druhýho a když jdeš podél nich, zdá se ti, jako když jdeš podél moře, jak se v nich odráží slunce. Stejně jako v Itálii, kde mezi Bernoulim a Bolzánem, jsou ohromný, 100 km dlouhý sady jabloní, u Dijone ve Francii jsou zase takhle dlouhý vinice. Tenkrát se tam dala práce sehnat úplně krásně, nevím, jak je to dneska, ale před těma 2 rokama to bylo naprosto v pohodě.

Ve Španělsku je stop hrozně špatnej, ale když už někdo zastavil, tak mě vzali třeba k sobě do bytu, nechali mě tam pár dní spát, učili mě španělsky, dali mi i nějaký peníze. Ale i když je nemáš, tak je dobrý, že ve Španělsku všude dostaneš jízdenku na vlak nebo na autobus zadarmo do vzdálenosti hranic, kde ten kterej kraj končí. Odněkud je to třeba 20 km, odjinud 250 km, když prostě chceš ten kraj opustit. Tyhlety jízdenky dávaj buď na charitě nebo na úřadě nebo na policii, na tzv. Policii local. Daj ti jí jednou za rok, současně na tý charitě můžeš zadarmo spát, maj tam televizi, postel, ale smíš tam zůstat jenom 3 dny a pak tři měsíce ne. Protože jsou ale každejch 20, 30 km, tak se dá v pohodě tyhle místa objíždět a po čase se vrátit do tý, v který jsi začal a tak pořád dokola.

Všude jsou spousty baráčků, ve kterých nikdo nebydlí, třeba jsou bez oken, ale můžeš vnich klidně vegetovat.
 
Ve Španělsku jsem si uvědomil, že je už v Čechách zima a já do svýho auta, měl jsem tehdy starýho Pontiaca, zapomněl dát Fridex. Tak jsem musel jet na otočku do Čech a zase nazpátek. Jardu a Lucku jsem nechal ve Španělsku, stopem a vlakem jsem to stihnul z Malagy do Karlovejch Var přesně za sedm dní, v půl osmý jsem byl doma. (a to jsem mezi tím byl den v base ve Švýcarsku), nalil Fridex, vyřídil pár věcí, přes Madrid se vrátil a hledal je ve městě, ve kterým jsem v životě nebyl. Věděl jsem jen, že tam někde jsou. Tak jsem šel do Roquetty, k těm obrovskejm skleníkům a tam jsem je hledal pět dní. Ušel jsem denně mezi těma skleníkama 20, 30 km a křičel celej den: “Jardo, Lucko, jste tady?” Nakonec jsem je po pěti dnech našel, den před Štědrým dnem.

Ve Španělsku v každým baru, kam přijdeš, visí od stropu prasečí kýta, sušený vepřový maso. A v Indii zase takhle visí trsy banánů. Číšník obsluhuje, kolem něj visí ta prasata a on ti odřízne. Anebo ve Španělsku v obchoďáku máš v oddělení kus kýty - deseti, patnáctikilový - na stole, u toho nůž a můžeš koštovat. My tam stáli, krájeli, jedli, snědli jsme tak půl kila a nikomu to nevadilo. Nebo jsme věděli, že tam když se poruší nějaký obal, tak to vezmou a vyhoděj, tak když jsme na něco měli chuť, prostě jsme porušili tu krabičku a večer si pro to do kontejneru došli.

Ve Španělsku na nás přišla nouze, nebyly peníze, nebylo nic, tak jsem vybíral kontejnery u samoobsluhy. Každej, kdo cestuje ví, že v cizině, na rozdíl od Čech, kde nenajde nikde nic, tak venku kontejnery u supermarketů jsou plný jogurtů, kuřat, ovoce, všechno co má jenom propadlou lhůtu a je to přitom perfektní jídlo. Ve dvou případech jsme našli 1 000 jogurtů, takže jsme jich jedli denně 40 - 50 a vůbec nic jim nebylo. V těch kontejnerech se dá najít tolik jídla, že by tomu někdo nemusel věřit, nejen tisíce jogurtů, másel, ale třeba na kost, z mrazáku vyhozený králíci, mlíko, 25 lahví Cinzána, Vermut, našli jsme několik kartonů Marlborek. Ve Španělsku v Cartageně mě právě v takovým kontejneru ale načapali policajti, bral jsem nějaký sušenky, bagety a jogurty a chytli mě přímo v tom kontejneru, bez pasu, takže jsem byl jeden den v policejní base, kde mi vzali otisky prstů. Jak mi je snímali, tak mě dali do cely se špinavejma prstama a COL na jejich očištění mi dali hadřík namočenej v nějakým ředidle. Tak jsem si vzpomněl na svý pubertální časy s Toluenem a zhruba po 14 letech to zase zkusil. Funguje to a já se jim tam sjel. Nakonec mě druhej den pustili.

Ze španělský Malagy jsme platili za letenku (loď je dražší a trvá to tři dny) na Kanárský ostrovy, na Tenerive, 8 000 peset, což je 100 DM, čili zhruba 1 800, - Kč. Protože z Malagy na Kanáry je to vnitrostátní linka, na let jsem pas nepotřeboval. Jak jsme čekali v letištní hale, tak jsme v ní potkali jednoho týpka z Berlína, kterej se rozhodoval, kam pojede. Zvali jsme ho s sebou a když se rozhodl, že tedy jo, koupil si letenku do stejnýho letadla, koupil si ji přímo na letišti, ale stylem “na poslední chvíli” a platil už jen 5 000 peset, což je tak tisíc korun. Takže takhle bych doporučoval cestovat na Kanáry každýmu.

To jsem měl vlastně poprvé letět letadlem, ale jak jsem byl nervózní, tak jsem se opil, usnul jsem už na letišti, tam mě vzbudila nějaká letuška, pak jsem usnul i v tom letadle a když mě vzbudili na Kanárech, na nějaký skládce, tak jsem se vyplašeně ptal, kdy už konečně poletíme a přitom jsem to měl už za sebou, celou cestu jsem prospal.

Přiletěli jsme na Kanáry a strávili tam Silvestra 93/94. Tam se dá žít z hraní na kytaru, na flétnu. Z letiště směrem na jih, nějakejch 20, 30 km, jsou dvě letoviska, Los Christianos a Las Amerikas, s 8 km dlouhou promenádou, a ty jsou plný hipíků, který hrajou na kytary, navlíkaj copánky. Já jsem se živil tím, že jsem stavěl stavby z písku u téhhle promenády, třeba hrad, nebo krokodýla, nebo delfína a máš tam rozprostřenej ručník s nápisem Gracia, a turisti ti tam nahážou peníze. My tam postavili takovou velikou želvu a za hodinu nám naházeli 1 000 - 2 000 peset, což v přepočtu na víno je 40 litrů, (litr stojí 50 peset) nebo 2 kartony amerik. Tam je bezcelní pásmo, takže ve Španělsku stojí krabička Marlborek 250 peset a na Karárech jenom 100 peset, i když je to stejná měna a pořád Španělsko. Tím, že člověk žije v takovýmhle místě tak čerpá z toho, že klasickej turista tam vlastně jede utrácet peníze, takže člověk našeho typu těží z psychiky takovejchhle turistů. Vydržel bych tam dýl, ale protože jsme neměli pasy, tak nás po víc jak třech měsících deportovali a při jejich kontrole nám brali otisky prstů a já měl zdřívějška ze Španělska škraloup, jak jsem tam seděl vbase. Vtom Tenerive je zajímavý, že tam si i žebráci vyžebraj tolik, že nemaj zapotřebí prolejzat kontejner, ale normálně si to koupěj. My jsme zažili jenom jednoho, kterej ty věci vybíral, jak nám řekl - pocházel z Uruquaye, takovej tlustej, padesátiletej, hrozně příjemnej človíček, kterej přes dvacet let vegetoval na Kanárech. Tvrdil nám, že bydlí v horách asi 10 km odsud a říkal, že má dva baráčky a spoustu aut a jeden domek že nám nechá a k tomu auto. On se živil tím, že objížděl popelnice a sbíral oblečení. Tam je totiž hroznej nedostatek dřeva a tak, když jsme si opejkali jídlo na pánvičce, nějaký škeble nebo chobotnice, tak jsme si topili džínama, svetrama, džískama. Takový oblečení není ani tady v krámu a ten Uruquajec měl ty auta nacpaný právě takovým oblečením a jezdil to prodávat do hlavního města za babku, ale pořád se mu to vyplatilo. Tam bylo denně vyhozeno několik tun oblečení, podle mě to bylo to, co sbírali lidi v hotelích, ty uklízečky, po turistech. Nejen, že bylo perfektní, ale bylo i vyžehlený a vypraný. Oni to nejdřív vyperou, pak vyžehlej a pak vyhoděj. Je to úplně neuvěřitelný, když si představíš, že si na Lewiskách opejkáš chobotničku. Tak druhej den jsme si dali spicha, on pro nás přijel takovym hrozně omlácenym náklaďákem a odvezl nás k sobě. Přijeli jsme tam, ale místo dvou baráčků to byly dvě jeskyně a místo těch aut vrakoviště takovejch padesáti aut, on skladoval snad všechny odpadky z ostrova. Jarda Štěpař, s kterým jsem byl těch pět měsíců na cestách, tak vlezl do tý jedný jeskyně a od tý doby jsem ho neviděl, až po čtyřech měsících jsem ho potkal U zpěváčků v Praze. Mezi tím, co on vešel do tý jeskyně, jsme na něj čekali, hrozně dlouho a on se pořád nevracel, tak jsme se šli s Luckou mrknout do toho nejbližšího města, po tejdnu jsme se vrátili a to už mezi tím vyšel. Ten starej Uruquajec říkal, že Jarda už vyšel a šel nás hledat, tak jsme se zase vraceli dolů a mezi tím mě právě deportovali do basy do Madridu, odtud do Frankfurtu a nakonec na Ruzyň. Na Ruzyni jsem vystupoval v tílku a kraťasech, v Čechách bylo - 15, na Tenerive + 25, pak jsem dlouho marodil, cestoval po Čechách a najednou ho potkám U zpěváčků a první co bylo, nejdřív samozřejmě velký přivítání, ale první, co řekl, bylo: „Představ si, dneska mě deportovali z Tenerive.“ A dodával:„ seděl jsem v base, mezi tím jak jsme se neviděli, tak jsem se seznámil s nějakou Češkou, zapařili jsme, svlíkli se do naha a koupali, a za to nás zavřeli do basy a tam bylo na zdi napsáno Kili z Karlových Varů. Svět je hrozně malej.“ Tenhle Jarda je ještě větší cestovatel než já, on vzal svojí ženu se třema dětma na Kanáry na dovolenou a jeli to taky stopem: oni dva, tři děti, kočár, baťohy a nakonec tam zůstali taky skoro půl roku.

Na Tenerive, kousek za Las Amerikas, směrem na jih, je vesnička, které se jmenuje La Caletta, a je známá tím, že tam žijou hippies několik let, maj tam postavenejch stovky indiánskejch týpý, spoustu stanů,to bez turistů, ty měli svoje letoviska slabejch 5 km odsud, tam se dali vydělat peníze a tady za ně krásně žít, takovej ráj. Postavil jsem si taky týpý, vytahal jsem materiál, co vyplavilo moře, bambusový listí, dřevo a normálně jsem si ho postavil. Idylka. Všude tam běhaj nahatí hippies a ještěrky který maj 30 -40 cm, s červenym jazýčkem.Z Evropy jsem nebyl v životě na Slovensku, i když jsem jeden čas bydlel 15 km od slovenskejch hranic. Berlíně, v Ženevě ve Švýcarsku, v Cartacheně, v Madridu, v Tenerive v Las Americas a ve Frankfurtu. Sice jsem skoro ke všemu přišel jako slepej k houslím, ale stejně ti to neuvěřej. V Berlíně to bylo kvůli tomu, že tam byly zrovna demonstrace proti válce v Kuvajtu a já byl v Berlíně jako turista. Přecházel jsem přes silnici a po ní šel zrovna průvod těchhle demonstrujících anarchistů, který tam házeli všechno možný. Na jednom konci ulice demonstranti, na druhým policajti a já mezi nima přecházel. Zrovna v tý chvíli se hnuli proti sobě a mě ty policajti zatkli a tvrdili, že jsem “prezident demonstrace”, tak jsem se dvě noci vyspal v Berlíně na policii, než se mi to podařilo vysvětlit. Když jsem seděl v Ženevě tak to bylo kvůli tomu, že jsem jel na černo vlakem ze Španělska, nastoupil jsem ve Figuerasu, jízdenku po mně nechtěli ani na celnici, tam jsem přešel z jednoho vlaku do druhýho a dělal jsem, že spím. A projel jsem přes Španělsko, Francii a Švýcarsko a až tam mě na hranici vzbudili, že chtějí pas a jízdenku. Na jeden den mě dali do basy - ta byla přepychová, měl jsem tam i svoji televizi. Nejdýl - tři dny - jsem byl na Tenerive, a to za to, že jsem neměl pas. Cela měla 1, 80 x 3 m, kde jsem byl já a tři černoši. Tam podali okýnkem jednou denně takovej sendvič, malinkej kus bagety s plátkem sýra a nepouštěli tam na záchod, ani tam žádnej neměli. Mohl jsi bouchat, jak jsi chtěl, takže v tý malinkatý cele se všechno dělalo na zem, prochcanou dekou ses přikryl, černoši strašně smrděli, opravdu humus. Jinak v Indii jsem byl na policii, protože jsme potřebovali vyplnit nějaký papíry kvůli hotelu a tam jsem viděl indický vězení zvenčí a vypadalo to hrozně. Tam existuje trestní právo, to když někdo zlobí, tak ho zmlátěj a zase pustí. V tý místnosti, kde jsem seděl na židli, bylo asi pět policajtů a přivedli tam jednoho strašně ubrečenýho padesátiletýho Inda, kterej musel ukázat ruce a oni ho přes ně bambusem mlátili, přes záda a ukazovali nám, že jako něco ukradl. A jak ho mlátili, tak se na nás smáli a začali toho Inda mlátit ještě víc a podle mě ho tak mlátili proto, aby se ukázali před náma, bílejma. Indové, když viděj bělocha, tak ho považujou za něco víc. Navíc tam jsou policajti šíleně zkorumpovaný, jdeš po ulici a z ničeho nic policajti nás prosili “Please, bakšiš”. Indie je krásná země, ale současně je nesmírně chudá a všechno je podplatitelný. Policajti by ti za bakšiš lízali nohy.

Tyhle razítka v pase znamenaj, kde všude jsem nežádoucí osobou: ve Španělsku, v Chorvatsku a v Americe. Amerika mi končí teďkon, ale tohle razítko jsem dostal na jejich ambasádě v Praze, kam jsem šel třikrát s pozváním, aby mi dali vízum. Pořád se vymlouvali, že mi ho nedaj, trvalo to přes tři měsíce a přitom všem těm chlápkům v obleku a s kravatou ho dávali normálně, asi jsem se jim nelíbil, ale odůvodnili to tím, že bych tam mohl zůstat. Tak jsem tý ženský vynadal a řekl, že patří spíš do kuchyně, než na konzulát. Řekla mi, ať jí vrátím pas nazpátek, já jí ho podal s radostí, že vízum je v kapse a šup! Bylo tam razítko “nežádoucí”, a ať tam prej tři roky ani nechodím. Ve Španělsku jsem ho dostal za to, že jak mě chytli v tý popelnici, ve dvanáct v noci, a potvrdilo se to na Kanárech v tý base, no a v Chorvatsku to bylo při posledním loňským zájezdu mániček, to jsme dostali všichni i se šoférem. Tam to zní: Nemá právo povratku v republika Chorvatsko. Dostali jsme protokol, kde byly napsaný tři důvody: že jsme byli moc hlučný, jak jsme se bavili u těch naražených sudů, pak že jsme vyplenili nějakou zahrádku a třetí byl vlastně ten nejdůležitější. Nikdo z nás nevěděl, že jelikož je tam válka, tak to hlídaj tím stylem, že podle chorvatských zákonů se musíš do 24 hodin přihlásit do hotelu, kempu, anebo na policejní stanici, aby měli přehled. Jenže přitom ti vezmou pas a vrátěj ti ho zase až když odjíždíš a musíš si za to platit nějakejch pět DM na den. My tam byli tři dny a nikam se nepřihlásili.

Z Evropy nemám moc rád Německo, líbí se mi Francie, Španělsko je takový v pohodě: klídek, zejtra je taky den. Amsterodam a Praha jsou podle mě nejkrásnější města v Evropě, dokud jsem necestoval po světě, tak mě nenapadlo, že Praha je tak hezká, až když jsem mohl srovnávat. Na Amsterodamu se mi líběj ty křivý baráky. Kde jsou ty časy, kdy jsem za bolševika toužil vidět západní Německo a Francii a dneska mám pocit, že mi Evropa už moc nemůže dát. I když třeba Portugalsko je krásný, má hodně historickejch památek, přístav Castello, hrady, zámky. Ve Španělsku se mi líbilo mezi Granadou a Motrillem, kde je vesnice Orchiva, kde maj hippici celý rok - i přes zimu - postavený indiánský týpý.

V Berlíně se mi líbil hrozně jeden klub, měl tři tmavý místnosti, byl tam pult z náhrobních kamenů, se jmény, daty. Další místnost byla dělaná ve stylu oceánskýho dna, byly tam korály, na stropě přilepenej spodek člunu, mušle, a byla tam postel, na který se dalo spát. A v tý třetí místnosti byly z plechu a ze železa posvařovaný stromy a mezi nima byly natažený sítě. Prostě sis u náhrobních kamenů koupil pivo, šel pod stromy a skočil do sítě. Lebedil sis, přitom rozprávěl s kámošema kolem, těch sítí tam bylo tak k třiceti.

Žil jsem i v Berlíně, po revoluci jsem podnikal, jezdil jsem tam a měl pár známejch po rockovejch klubech, ale při tom, když tam chce člověk podnikat, tak se mu to stejně všechno zprotiví. Ani jsem tam žádný parťáky nevyhledával. Začal jsem do Berlína vozit kraslice za 5 Kčs, tam jsem je po 3 markách prodal (3x25, -) a za to nakoupil nějakou elektroniku, zas ji otočil, takže to sypalo docela hezky. Dotáh jsem to na milion, ale během 91 roku jsem byl tolikrát okradenej, rozpůjčoval jsem něco, zkrátka se prachy rozkutálely a pak jsem neměl ani na chleba. Ale v každým případě jsem rád, že znám ty pocity když je člověk bez koruny, pak milionář a pak zase bez koruny, takovejhle graf, bejt dole, nahoře, a zase dole. Zjistil jsem podle toho, kam patřím. Peníze mi štěstí nepřinesly, spíš smůlu, rozhodně jsem teď šťastnější.

Taky ode mě nechce nikdo už teď půjčovat, tehdy jsem půjčil každýmu a dopadlo to samozřejmě tak, že mi přes 80 lidí dlužilo peníze, celkem to bylo skoro půl milionu. Pak mě v roce 1991 22x okradli, v Berlíně, v Kadani byt, v Teplicích, zboží z auta za 120 000, - a najednou díky tomuhle a kamarádům jsem neměl nic. No, aspoň jsem poznal život ze všech stránek.

Každej rok pořádám i ty máničkovský zájezdy, naberu 40 šílenců, koupíme si 10 sudů Plzně a jedeme po Evropě. Ten první stál v roce 1990 1 500, - Kč a bylo to na 3 týdny, jeli jsme Stuttgart, Paříž, Toulouse, Saint Tropéz, Nice, Cannes, Monte Carlo, Janov. Tehdy byla samozřejmě obrovská euforie, protože 90% z těch lidí bylo za čárou poprvé. Dopadlo to tak, že první město, kde jsme z Čech stavěli, byl Stuttgart a tam jsme poprvé koupili volně hašiš a holky skákaly nahatý do kašny. Němci z toho byli vyvalený, protože viděli autobus a z padesáti lidí bylo 40 zkouřenejch. Vloni jsem se dušoval, že je to poslední zájezd, protože už to není tak aktuální, jako po tý revoluci, ale pořád mě lidi přemlouvaj, tak bych chtěl letos udělat další, do Řecka, nebo na Korsiku.

S námi jel člověk, kterýmu se říkalo Krakonoš, bylo mu tak pětatřicet, měřil snad metr padesát, byl úplně plešatej, ale měl hrozně dlouhý fousy, vypadal jako trpaslík. Dostavil se na odjezd bez ničeho, jen v tílku, kraťasech a kristuskách, bez jídla, oblečení, bez peněz, ani pas neměl a přes hranice jsme ho dali vždycky do baťohu. A asi v polovině toho zájezdu jsem našel něčí občanku, v který byl kluk s dlouhejma vlasama, bez fousů, takovej hezoun. Byla to Krakonošová občanka s fotkou deset let starou a vypadal, jako když je tam vzhůru nohama, přesně obráceně. Šimansky tenkrát neměl taky pas, ten snad ani nevěděl, že s námi jede. A projel asi pěti hranicema bez problémů a bez peněz.

Anebo s náma jel člověk, kterýmu jsme říkali Pivrnec, bylo mu tak 38, takovej podivín, a byli jsme 20 km od Saint Tropez, nebylo tam ani moc turistů a měli jsme akorát naraženej sud v moři, popíjeli francouzský víno a on se v noci skutálel ze skály, nějakej klacek mu propíchl nohu, hlavu měl rozbitou, tekla z něj krev, vypadal, jako když je po něm. Někdo zavolal sanitku, která ho odvezla do nemocnice. My jsme dalších pět dní vegetovali v tom krásnym prostředí a poslední den jsme popíjeli mezi palmama a cikádama a asi v šest hodin ráno na nás byl zátah policie. Jak v americkým filmu: vzbudili nás pažbama, prohlíželi nám věci, Pípovi strkali prsty do zadku, jestli nepašuje nějaký drogy, nakonec našli asi 10 g hašiše a dostali jsme za to 500 franků pokuty. Museli jsme rychle odjet a ještě před tím jsme jeli pro Pivrnce do tý nemocnice. Pivrnec tam byl ve vobvazech, v ruce držel víno a rozesmátej nám říkal, že s náma nikam nejede, že se mu tam hrozně líbí, protože ve Francii je běžný, že v nemocnici - tak, jako tady čaj - se podává víno. K snídani, k obědu i k večeři a on tam byl tak oblíbenej, že dostával i nášup. Nakonec podepsal revers, že tam nechce bejt, protože pokračoval s náma, cestou jsme mu ještě vytahovali stehy z nohy i z pusy, ale on byl díky chlastu stejně pořád pod narkózou.

Člověk pořád koukal, srovnával co znal z filmů a když jsme jeli poprvé třeba do Itálie, tak jsme diskutovali o tom, jestli jsou Italové skutečně tak temperamentní, jako v televizi. Přejížděli jsme francouzsklo-italský hranice, v San Remu jsme nakoupili nějaký víno, sedli jsme si na schody, otevřeli si flašky a koukali na křižovatku před náma. Snad dvě hodiny jsme se bavili tím, jak z těch okýnek na sebe řvali to slavný “Cornuto! “ a dělali na sebe paroháče a bylo to naprosto přesně stejný, jako v těch italskejch filmech.

Jeden kluk, Skřítek, byl hroznej milovník zvířat. Taky byl s náma a všichni se fotili navzájem, lidi a jedinej Skřítek tam fotil broučky a hmyz a kytky a pak, když jsme se sešli a ukazovali jsme si fotky a•jedinej Skřítek se chlubil beruškama a cikádama.

Na druhej zájezd se s námi chystal i jeden kluk z Havířova, Lumír Podešva. My jsme odjížděli z Kadaně a Lumír se tak děsně těšil, že přijel už o týden dřív. My jsme v pátek, den před odjezdem, silně pařili na Kotvě, bylo tam hodně lidí a když jsme v sobotu odpoledne odjížděli, tak Lumír se už ráno tak opil, že usnul pod stolem a my ho v tý Kadani zapomněli. Vzpomněli jsme si na něj až v Holandsku a divili jsme se, kde se nám ztratil, my mysleli, že se ztratil po cestě. A až po návratu jsme se vlastně dozvěděli, že usnul pod tím stolem, vyprávěli nám, jak se probudil a celej ztrnul, protože hospoda byla prázdná, autobus pryč a on zoufale chodil ještě tři dny po Kadani a hledal nás, čekal, že se pro něj vrátíme. Nakonec se vrátil on do Havířova.

Docela často se nám stávalo, že jsme zastavili před nějakým supermarketem, všech čtyřicet lidí se vyhrnulo ven a skoupili po celym krámě nějakou značku chlastu, to co mělo nejvíc procent a bylo cenově přijatelný. Takže jsme třeba celej ten supermarket, respektive ty jeho nejlevnější vína a piva normálně vypili. Pak jsme seděli na trávníku, popíjeli si tam a prodavačky nám za to, jak jsme byli dobrý zákazníci, nosily různý ovoce nebo jídlo zadarmo.

Jeden čas jsme se zdržovali 20 km od Saint Tropez, kde byl takovej krásněj klidnej park s krámkem, v kterým jsme si kupovali víno a v tom parčíku popíjeli. Občas někdo usnul a válel se tam po zemi, po tom písku a vedle nás hráli Francouzi tu jejich národní hru s těma koulema. A docela často se stávalo, že my jsme spali ovíněný na zemi a vedle hlav nám svištěly ty těžký, ohromný železný koule.

Taky jsme navštívili Monte Carlo, ale ukázalo se, že pro lidi, jako jsme my, je k ničemu. Sice je krásný, ale tam stačilo, když jsme šli nahoře do půl těla svlečený, tak po nás šli policajti a museli jsme se oblíkat. Anebo jsme nesli kytaru, ve futrálu, a policajti nás hned stavěli a upozorňovali nás, že jestli ten futrál jenom otevřeme, tak nás okamžitě seberou a odvezou za hranice města. Holt nemáme kredit karty a nespíme v hotelích.

Ale musím říct, že jsme jenom nechlastali a neváleli se. Pořádali se i různý sportovní soutěže. Ve Francii jsme byli na takový krásný pláži za kopcem, nikde nikdo a tam jsme dělali tyto sporty: hod prázdným sudem do dálky, čůrání proti větru, další disciplínou byla soutěž o nejhezčí dívčí prsa, plivání proti větru, o nejhezčí klučičí máničku a takovejch disciplín tam bylo víc. Po čtyřech dnech nás tam přepadl nějakej uragán a nakonec nás vyhodili policajti, protože se nás báli lidi z nedalekýho hotelu.

Jeden můj výbornej kamarád, Šedý vlk se mu říká, jmenuje se Venca Vašků, pražskej novinář, nikdy před tím nebyl za hranicema a nikdy neviděl moře. Tak jsem mu vyprávěl svůj pocit, když jsem já viděl moře poprvé, bylo to v Saint Tropez a ten první pohled ze mě nikdy nevymizí: viděl jsem krásný moře, obklopený palmama, nádhera, na kterou nikdy nezapomenu. S Šedým vlkem jsme jeli vloni a jeli jsme přes takový hrozný letovisko Bibione (tam jsme před tím nikdy nebyli) a já mu říkal: “Vlku, počkej, až uvidíš poprvé moře, to bude určitě pro tebe zrovna takovej krásnej zážitek, jako pro mě. ” A přijeli jsme do Bibione, tam ohromná pláž plná barevnejch slunečníků, přes který to moře nebylo vůbec vidět. Haldy turistů, vyvalenejch na slunci, mezi nima nejvíc Čechů, a chudák Vlk stál mezi nima a pořád se ptal “Kde je to moře? Kde je to moře?” A to bylo snad kilometr daleko a všude jen modrý a červený a žlutý fleky těch slunečníků nad Čechama. Tak to je zase pro něj zážitek, jak viděl moře on.

Vždycky v tom máničkovským zájezdu jedou lidi co pijou, zkouřej se a tak, ale nikdy žádný těžký narkomani, co by si píchali v průběhu tý dovolený. Ale jednou si jeden kluk píchal inzulín, protože měl cukrovku a viděl to řidič v zrcátku. Zabrzdil a křičel, že holt tu marihuanu, to nám dovolil, chlastat taky, ale píchat si, to je na něj už moc. A chudák kluk byl cukrovkář, ale trvalo to dost dlouho, než nám to řidič uvěřil. A možná tomu ani doteďka nevěří.

Na druhým zájezdu, kdy jsme jeli trasu Berlín, Hamburk, Brémy, Amsterodam, Paříž, byli jsme v Brémách, tam jsem vlezl do řeky, která má příliv a odliv a je strašně špinavá a já vůl jsem se v tý řece oholil. A ještě ten večer jsem měl ohromnej lišej po celý puse a obrovskej strup, kvůli kterýmu jsem nemohl ani mluvit. Jakmile jsem otevřel trošku pusu, hned mi prasknul a teklo mi strašně moc krve. No jenže další zastávkou po Brémách byl Amsterodam, tam jsme si dali trávu a každou chvíli mi tekly proudy krve, i když jsem se snažil nesmát.

Na tom předposledním zájezdu jsme byli v Amsterodamu a je hrozně zajímavý, že ačkoliv tam jsou stovky a snad tisíce těch “Cofe Shopů”, což jsou malinký bary třeba jen pro 10 - 15 lidí a tam se prodávaj drogy podle jídelníčku, tak skoro celej autobus se sešel v jednom. A byli z nás hotoví, protože tam to chodí tak, že si dáš colu, k tomu si vezmeš tu drogu a jsi tam na výletě v klidu, zatímco my, Češi, jsme jeli ve velkým stylu: každej 10 piv, tři jointy a seděli jsme tam 12 hodin, prostě jako v normální český putice. Tam i pravidelný zákazníci po třiceti minutách odcházej a my tam byli každej den od otvíračky až do těch 22, 23 hodin. Tak na nás Holanďani docela čuměli, tohle neznali.

Jak jsme si hromadně nakupovali potraviny a pití, bylo docela fajn, že když se čtyřicet hovad nahrnulo do megastoru, tak jsme se potkali u baget, u nejlevnější hořčice a potom se ozývalo celou sámoškou český “Ty vole, tohle je víno jen za deset franků a má 40 voltů!” a hned jsme se u toho vína potkali zase všichni. To jsem objevili pětilitrový kanystry ve Francii s vínem, který stálo litr pět franků, což je strašně málo, průměr tam je tak těch 30 - 40 franků za horší průměr. Bylo to zaprášený a muselo to tam už stát pěkně dlouho. My jsme jim celej ten zbytek - takovej 80 kanystrů - okamžitě za tu cenu vykoupili. No, nebylo nic moc, připomínalo spíš tu vodu, co se s ní ty sudy vyplachujou, ale vychlastali jsme to samozřejmě všechno.

Při jednom takovym nákupu v Amsterodamu nějakýho Lukáše z Plzně lapili, jak má v baťohu asi deset lahváčů. On teda tvrdil, že to chtěl zaplatit, ale protože ho chytili už za kasou směrem ven, moc bych mu to nevěřil. Nevěřili mu to samozřejmě ani policajti, který na něj zavolali, tak ho odvezli na policii. Tam mu udělali osobní prohlídku a našli u něj asi 10 balíčků haše a hrozně se zlobili: “Vidíte, na to, abyste si koupil drogy, na to máte, ale v obchodě zaplatit, to ne. ” Nakonec ho pustili (co tam taky s ním?) a hašiš mu pěkně vrátili. To jsou paradoxy.

Na předposledním zájezdu nás zase vyhodili z Paříže. Prej ať opustíme území města a spíme na nějakým odpočívadle za Paříží. Cestou jsme brali naftu a přidali se k nám, byla už dost tma, nějací dva lidi z Brna, kteří slyšeli češtinu a poprosili nás, jestli s náma můžou dojet až do Čech. tak jsme je vzali. Když se rozsvítilo v autobuse, tak z nás byli trochu nervózní, protože my jsme jim hned nabízeli víno, kořalku, trávu i haš. A oni že jsou nekuřáci a abstinentni, profesionálně dělali balet v nějakym divadle. No nic, zaparkovali jsme, vytáhli zbytky k dopití a protože to byla poslední noc na francouzskym území, trošku jsme zapařili. Takže když nás ráno přepadli policajti, bylo nám dost zle a taky jsme nevypadali nejlíp. Samozřejmě, že hledali drogy, takže nám prolezli autobus a vyházeli všechny zavazadla na hromadu. Ptali se, jestli někdo něco má. Kdepak, kde by se to tady vzalo, divili jsme se. Tak otevřeli namátkou první batoh, šáhli do tabatěrky a vytáhli snad 10 marihuanovejch cigár. Smůla. Tak hned, že nám zabavujou autobus a zatýkaj nás. Řidičovi, kterej měl ten autobus jako ze škatulky, s kávovarem, videem, pořád v něm spal, povídám: „Karle, je to v prdeli, prohráli jsme tvůj autobus.“ Myslel jsem, že zešílí. Začal ty naše batohy po čtyřech, pěti házet zase dovnitř, nás tam cpal: Jedem, jedem, rychle. Policajti na něj koukali, my na něj koukali, ale nejdřív uložil v rychlosti batohy, nás tam nakopal a ačkoliv se mu nějakej polda snažil stát před autobusem, vyrazil ostře k německejm hranicím. Poldové naskočili do auta a za náma, ale jen v poklidu, asi byli rádi, že padáme z jejich země, kousek před hranicema se otočili a jeli zase zpátky. Ale vyprávím to vlastně proto, že ty chudáci z Brna, který drogy nikdy ani neviděli, jsou teď ve Francii vedený na seznamu těžkejch narkomanů. My to brali jako takový zpestření zájezdu, nebylo to ostatně poprvý ani naposledy, ale je to tedy vzalo, ani moc nemluvili a asi se těšili, až budeme u Chebu. Když jsme totiž přejeli hranice, tak každej začal z ponožek, zpod sedadel, závěsů, copů, cigaretovejch krabiček, ledvinek a trik tahat ty svoje drogy: tripy, papírky, LSD, trávu, hašiš a měli jsme (až na ně a na řidiče Karla) z celýho “zásahu” nefalšovanou prdel.

Ve Francii jsme byli v nějakym přístavním městečku, tak jsme zaskočili na pivko. Hledali jsme nějakej menší bar, bylo nás asi šest, ale nikde vlasáče nechtěli, až v takový zapadlý uličce nás jedna starší paní přímo pozvala k sobě do bistra. Dali jsme si pár třetinek, místní cucali jednu a za hodinu druhou, my jich tam hodili každejch patnáct minut jednu. Když jsme jich měli každej tak 10, chtěli jsme platit. Najednou majitelka před nás postavila zase další pivo: dárek podniku. Tak jsme ho vypili a protože se nám to líbilo, dali jsme si další. A vzápětí dostal každej z nás usmažený vejce: snídani, dárek podniku. Tak jsme si dali zase pivko, dostali jsme k němu oříšky a brambůrky, kulečník a music box jsme neplatili už dávno, pamatuju se, že jsme pořád pouštěli nějaký Jethro Tull, vesničnai z nás měli srandu, že jsme jako piráti, se všema jsme se nakonec vyfotili, autobus na nás čekal už druhou hodinu, bylo to moc fajn ráno, dopoledne a odpoledne. Trochu to posral na konci Lábus, když se s nima rozloučil pozdravem “Auf viedersehn!”, protože oni Němce moc nemusej, obzvlášť tam, co jsme byli, protože tam byla za války nějaká těžká bitva a každej rok se tam koná mše za mrtvý námořníky, ale vyvázli jsme se zdravou kůží. Sice ožralí, ale se zdravou.

V Mnichově jsme se bavili s Čechama, který tam žili několik let a padlo taky jméno Fin. To byl můj kamarád z Prahy, kterej někdy v 85 roce emigroval do Německa. To byl takovej zarostlej člověk, kterej nosil futrál od houslí a v něm neustále flašky čuča a jeho životním snem byla motorka. A protože nedělal nic jinýho, než šetřil na motorku, tak se mu ten sen splnil a za 140 000, - korun si ještě za bolševika koupil motorku, což bylo tehdy hrozně moc peněz. Ale ani tahle mu nestačila, tak kvůli tomu vzal roha. 8 let jsme se neviděli a pak najednou mi v tom Mnichově říkali: “Jó Fin, to je tady slavnej motorkář. ” Zdálo se mi to nemožný, abysme se takhle potkali, tak mu zatelefonovali, on přijel a z něj se stal prezident mnichovskejch motorkářů. Pro mě to byl šok, vzal nás do restaurace, kterou tam maj, jezdí se po ní na motorkách, maj tam nejrůznější hry, jako když zatloukaj do špalku ty ohromný dvoustovkový hřebíky. Měl jsem opravdu radost, že se mu to povedlo, že měl dva, tři pracovní poměry, jenom aby se zmoh na pořádnou mašinu a je to jedinej člověk, o kterym můžu 100% říct, že se mu splnil jeho životní sen. Byl z Olomouce, takže to tam vyřizuju, kdo ho zná.

Na jinym zájezdě s náma jel šofér, takovej táta od rodiny, kterej šel doma jednou za čtrnáct dní na pivo a dalších 14 dní o tom mluvil, a teďko s náma 3 tejdny jezdil po Evropě. Byl vůbec proti kouření trávy, proti nemírnýmu pití a my v tom autobuse samozřejmě pili a kouřili za jízdy a jemu bylo tak kolem padesátky a pořád se chtěl pomilovat s jednou holkou, která jela s náma a měla tak 100 kilo, čili podle něho jediná, která by mu dala. Nevěděl jak na to, tak přišel za mnou, ať mu dám jointa, že ho vykouří a pak ji zbalí. Nakonec ona si dala jednoho práska, on tak čtyři a bylo to nějaký silný, asi pro víc lidí, bylo tam černý maroko a on odpadl natolik, že zapomněl zavřít i dveře autobusu a dopadlo to všechno tak, že polovina autobusu byla vykradená. On spal na předních sedačkách, ty zloději přes něj lez a•vybrali nám pasy, peníze, volkmanny a on mě hrozně prosil, ať to nikde neříkám, jinak že by se s ním jeho manželka rozvedla.

Když jsme se vraceli z posledního zájezdu mániček, tak jsme zabrousili na Rainbow festival, o kterým jsme vůbec nic nevěděli a o tom, že je v Čechách jsme se dozvěděli od Italů v Itálii. Šli jsme asi 8 km pěšky na ohromnou louku, kde byli stovky indiánskejch týpý, nebyl tam žádnej alkohol ani drogy. Mně se moc líbila ta myšlenka návratu k přírodě: nebyly tam žádný umělohmotný flašky, nebyly tam volkmany, reprodukovaná muzika, byly tam bubínky, kytary, jídlo se dávalo tím způsobem, že ty stovky lidí si stoupli do kolečka, udělali ohromnej kruh, uvnitř stál druhej stejnej kruh, drželi se za ruce a točili proti sobě, tan kruh mohl bejt dlouhej tak kilometr a najednou se všichni pustili a sedli si na zem. A mezi nima chodili lidi s ohromnejma várnicema a spousty jídla rozdávali zadarmo. Pro mě to byl jeden z nejlepších zážitků, co jsem měl. Příští rok by to mělo být v Izraeli. Byli tam hlavně cizinci, Čechů jestli tam byla padesátka. Celý se to odehrávalo na Šumavě, na česko-rakouskejch hranicích, Pohorská ves se to místo jmenovalo.

Stopem se dá dostat dobře do Anglie. Mezi Calais a Dower se dá dojet v kamionu, kterej tě přepraví přes kanál La Manche, že se do Anglie dostaneš zadarmo. Stopem z Čech do francouzskýho Calais, tam si stopneš řidiče kamionu a řekneš mu, ať tě vezme na loď a z Calais do Doweru a stojí to pro auto nějak 4 400, - Kč, takže pro jednoho, když jedou čytři, vyjde tahle cesta na 1 100, - Kč tam i nazpátek. Takže to vyjde nakonec lacinějc takhle, než z Florence za 1 900, - a je to jen tam.

Byl jsem v Manchesteru a tam jsem se předávkoval a měl tam docela těžký stavy. V Anglii jsem byl celkem tři měsíce, kluci měli radost, že jsem přijel a jako první mě hned vzali do takovýho velikýho rockovýho klubu. Byla to obrovská loď normálně na vodě. Vypadalo to hrozně nádherně, loď, velká jako Aurora, v jejích útrobách, kde jsou ty trubky a železa, tak tam bylo ohromný technoparty. Připadal jsem si jako plešatej, tam se bavilo podsvětí rastamanskejch mániček, a tam do mě naprali pro ně běžnou dávku Ecstasy a amfetaminu a tak se mi stalo, jak jsem po tom šel tancovat a byl tak předávkovanej, že jsem se na tom parketě zasekl a začal koukat do blikajícího stroboskopu, a byl úplně strnulej. Koukal jsem pořád do jednoho místa, během pár zlomků vteřiny jsem najednou viděl celej svůj život, od chvíle, kdy jsem někde v lůně matky, pak jak se rodím až k dnešku a kluci mě pozorovali, prý jsem měl hrozně vyvalený oči a byl to pro mě úplně šílenej pocit. Vyvedli mě do vedlejší místnosti, tam byl stůl, kde byli zadarmo nápoje, lékárnička, taková místnost první pomoci pro lidi, co v tý lodi zkolabujou. A ležel jsem tam a jenom jsem vnímal, jak mě mý kámoši - Jason a Clive - hladěj a říkaj: “Počkej, za chvíli to bude O.K. , za chvíli pojedem do Indie, kde provedeme rekonstrukci těla i ducha, nebudeme pít, nebudeme kouřit, dáme se dohromady”. . . a tak. Ale stejně jsem byl ještě dva dny z toho vyřízenej. Jeli jsme do Indie vlastně s tím, že tam budeme chodit po horách, meditovat a dávat se do kupy a dopadlo to stejně jako vždycky: arak z rýže a silná indická tráva byla všude.

V Manchestru jsem bydlel s klukama ve čtvrti Hulme, což jsou obrovský ubikace, celý sídliště pro asociály, z nichž 90% jsou máničky. Každej byt je velkej 1+4 a tam to žije, něco jako Bronx v New Yorku. Tam bydlej všichni, co se cejtěj na okraji společnosti, každej má psa, kterýho někde našel.

S jedním Čechem, se Sendym, kterej si pronajal auto, jsme putovali po Anglii, po těch historickejch a legendárních místech, třeba Stonehedge je oplocenej a je to soukromej pozemek, takže jsme se tam nedostali. Anebo v jednom městě jsme se ubytovali v hotelu, kterej patřil místní starostce, tam jsme spali a ptali se jí, jestli když půjdeme v tom městě na pivo, tak jestli nás normálně obsloužej, protože jsme nikde neviděli žádný máničky. Říkala nám, abychom šli kam chceme a kdyby měli nějaký řeči, tak ať jim řekneme, že spíme u ní a jestli nás neobsloužej, tak jim sebere licenci. Byli jsme taky u lidí, který měli soukromou sbírku zlatejch desek, třeba od Beatles, Rolling Stones, jejich hudební nástroje, paličky, já jsem si myslel, že zlatý desky mají jen ty hudebníci, ale tam jsem zjistil, že si je můžou koupit i normální sběratelé (pozn. : nové CD Ozzy Osbourna obsahuje nabídku zlatý desky Blizzard Of Ozz z 24 karátového zlata, podepsanou edici v počtu 950 ks po 149 dolarech).

My jsme letěli linkou Manchester-Moskva-Taškent-Dillí a letenka stála do Indie 280 liber (cca 12 000, - Kč). Z Čech stojí tak 25 000, - Kč. Z Anglie jsou nejlevnější letenky do celýho světa. Třeba tam a >nazpátek do New Yorku vyjde na 6 000, - Kč, cesta kolem světa 30 000 - 35 000, ale z Čech to stojí tak 80 000, - Kč. Nějakých 450 liber to stálo z Anglie do Melbourne, do Austrálie. Cesta kolem světa stojí do 900 liber a nejdražší letenka stála 2 500 liber na severní pól, ale pochybuju, že tam by nějaký máničky jeli. Samozřejmě, že ceny jsou pohyblivý i podle sezony.

Tahle levná letecká společnost se ovšem jmenuje Aeroflot a je sice nejlacinější, takže jsme si ji vybrali pro let z Manchesteru do Moskvy, ale je taky nejhorší. Nejdřív mě vyděsil pohled z okýnka na křídlo toho letadla, který bylo normálně záplatovaný, zaletovaný, zakytovaný. Spousta cizinců, když jsme jim řekli, že jsme se do Indie dostali Aeroflotem, se chytalo za hlavu. Já se jim už nedivim, protože když jsme přilítali do Moskvy, tak letuška řekla, abychom se připoutali pásama k sedadlům, tak jsme se připoutali a letadlo začalo hrozně házet, letiště namrzlý, zasněžený a my jsme se normálně utrhli i s těma sedačkama, ne že by se přetrhly pasy, ale celý sedadla se válely i s náma po zemi, připoutaný na zádech. Pořád je mi hrozně divný, že takovýhle letadlo ještě může lítat. V Moskvě na letišti Šeremetěvo jsme si chtěli dát v letištní hale pivo, přišli jsme do restaurantu, chtěli 3 piva a že budem platit librama. Kupodivu je nechtěli, jenom ruble. Šli jsme proto do banky, že vyměníme libry za ruble. V bance by nám libry sice vyměnili, ale jedině za marky, dolary, prostě za cokoliv jinýho, než za ruble. Nakonec jsme si tedy pivo nedali a skončili jsme v Moskvě v nějaký americký restauraci, kde měli nějaký americký lahvový pivo za pět dolarů, což bylo dost drahý i pro mý anglický kámoše.

Z Moskvy jsme pokračovali do Taškentu. Přilítli jsme na letiště a tam to nechodí tak, že letadlo přistane a lidi si přestoupěj do autobusu, kterej je převeze k tý letištní hale. V Taškentu samozřejmě žádnej autobus nebyl, tam přijel náklaďák, my vylezli na korbu a venku bylo - 20 stupňů. V letištní hale jsme šli do baru a jedinej alkohol, kterej tam měli, byla karlovarská becherovka. To mě docela rozesmálo, protože já bydlím 150 m od tý fabriky. Pak jsme letěli do Dillí - přes Himaláje, který byli krásně vidět - kde bylo šílený horko, tam bylo nějakejch + 30 stupňů, za 4, 5 hodin teplotní rozdíl 50 stupňů.

Do Indie jsem přijel a první, co jsem viděl, byl takovej oheň a spousta lidí kolem, velká fatra a tak jsem k tomu přišel blíž a z tý kulatiny a palmovýho listí koukala lidská noha, takže to byl pohřeb. Pak jsem se snažil najít nějakej hřbitov, ale nikde nic, kdo zemře, šup do ohně. Anebo jsme našli mrtvýho chlapa na pláži, tak jsme zavolali nějaký Indy, ať ho nějak odkliděj. Indové sice přišli, ale když jsme šli za dva dny kolem, tak tam pořád ležel, akorát už měl vyklovaný oči. Tam všude jsou takový krkavci, který snad nedělaj nic jinýho, než že se živěj mrtvolama.

Z Dillí jsme jeli co nejvíc na jih, pryč z velkoměst, sedli jsme do vlaku směr Srí Lanka, do nejjižnějšího města, vzdáleného asi 3 500 km. To město se jmenuje Trivan Drum, s milionem obyvatel, tak nejlevnější vlak stojí 8 dolarů (3 500 km!). My jsme jeli nějakou lepší třídou, takže to vyšlo asi na 700, - Kč, jeli jsme to 3 dny a 2 noci. Tam bylo ještě větší horko, kolem 35 - 40 stupňů. Samozřejmě jsou tam vlaky i dražší, ale ne o moc.

Jednou jsme zašli do vnitrozemí do hor a poznali sadhu. Báječní lidé. Podle mě od nich pochází to, čemu se později začalo říkat hippies. Vždycky jsem si myslel, že hippies pochází se San Francisca nebo z Ameriky, ale podle mě to pochází z Indie. Byl jsem překvapenej, co vůbec věcí pochází z Indie, třeba dudy, náušnice v nose. Sadhu tam jenom seděj, vlasy na kolena, je jim běžně 60 - 80 let, věčně kouřej trávu, vůbec neznaj papírky, (já když jsem je poprvé vytáhnul, tak z toho byli vyvalený), pořád kouřej čilum, což jsou takový fajfky a když jsem ubalil jointa do papírku, tak na to koukali. Udělal jsem jim tam vodní týmku z nějakejch plechovek a to se jim líbilo natolik, že mi za to darovali mušli, se kterou se v těch horách dorozumívaj běžně na vzdálenost třeba 20 km a která se dědí z generace na generaci, celýho mě pomalovali a vzali mě mezi sebe jako vlastního. Není to nějaký náboženství, ale jde o styl života. Těžká pohoda. Stejný ideály jako měli hippies, ale oni to dotáhli k dokonalosti. Mně to připadá, že jde o lidi, kteří žili běžný život, ale někdy v těch čtyřiceti, padesáti letech dospěli k určitýmu poznání. Poznali toho tolik, že nemaj potřebu poznávat dál, meditujou. Sadhu žijou v horách, nikde jsem je neviděl u moře, na plážích. Žijou v horách, za den snědí kopeček rýže, mají svůj čilum. My jsme lítali po kopcích, hledali nějaký políčka s trávou, ale nikdy jsme nic nenašli. Ale každopádně tam jsou. Oni mají trávu hrozně dobrou, jemnou, neškrábe v krku. A na to, jakou tam kouřej kvalitní trávu, tak jsou hrozně inteligentní a rozumný a právě tam jsem zažil něco, čemu jsem nikdy nevěřil a pokouším se tomu nevěřit ani teď. Nevěřil jsem nikdy na žádný bohy, ale tam jsem zažil převody myšlenek. Tihle staří sadhu neuměj anglicky, ale přitom jsem se s nima bavil plynule, ale nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, jak se s nima bavím. Až když jsem se vrátil do Čech, tak to byl velkej šok a najednou nevím, jak jsem se s nima bavil, ačkoliv v žádným případě jsme neuměli žádnej společnej jazyk. Ale tam jsem pochopil, jak moc záhad je kolem nás. Ale to se musí zažít, aby se tomu věřilo.

Ve státě Tamru Nadu, to je na rozhraní státu Kerala a vnitrozemí, asi 200 km od spoda do Indie, vedle je i ohromnej národní park Thekadi, ve kterým žijou volně tygři, sloni, krokodýli, spousta těchhle zvířat, tam jsme taky spali, v džugli a třeba 50 m od nás se probíjelo stádo divokejch slonů. 10 m od nás se pářily kobry, tak to jsem byl podělanej až za ušima a měl skutečně strach.

Do autobusů se nastupuje oknama, sice dveře mají, ale když je hodně lidí, tak se na něj sesypou ze všech stran, člověk tam sedí a najednou vidí, jak někdo jinej nastupuje oknem, přelejzá ti přes klín, nebo vyleze na střechu a medí si na střeše.

Mají tam 800 různejch jazyků, je tam 14 základních jazyků a 14 států a všude maj ve škole tři řeči: svůj jazyk státní, to je jedna z těch čtrnácti, pak hindštinu a angličtinu. Já znám docela dobrý slovo v malajlamštině, což je řeč státu Kerála, a tam se pták řekne kili. To jak jsme tam byli právě s těma mejma anglickejma kámošema s Jasonem a Clivem, tak jak se s ebou chce každej seznamovat, vždycky se tě zeptaj jak se jmenuješ, kolik ti je let, z který země jseš a jestli jsi ženatej, na to se tě ptaj absolutně všude, ať jsi nahoře v Kašmíru anebo dole v Kerále. tak to probíhalo vždycky takhle: I am Jason! O. K. - I am Clive! O. K, - I am Kili. . . . a všichni se začali hrozně smát.

V Indii je to hrozně laciný, nejlevnější hotel byl za 8 korun, za 10 rupií a nejdražší byl 150 rupií pro tři lidi i s jídlem, takže 40 korun na jednoho a to jídlo se nedalo sníst, protože když ta majitelka viděla, že dojídáme, hned 

se tam hovězí, vepřový tam je, kuřata taky. Já jsem si kdysi nedovedl představit den bez masa, ale předtím jsem žil tři měsíce v•Anglii na bytě s•vegetariánama, tak tam jsem se trošku odnaučil. Ale vůbec nejlepší bylo masalo-doza, to byla velká placka, na tom byli čtyři druhy omáček, jedna byla pálivá, druhá z•kokosu, je to nejlepší jídlo z•celý Indie. My jsme vyzkoušeli různý indický jídla a•chodili jsme právě pořád na tu masalo-dozu, která stála 5, 8 či 10 rupií. Proto se tam stahujou pořád ty hipíci: jednak je tam lacino, pořád teplo, je tam dobrá tráva, hodně dobrý lidi, pivo se tam dá sehnat taky, sice jen ve větších městech a•hodně drahý - kolem 30 rupií (což je cena za ubytování tří osob) - ale hodně dobrý, mně nejvíc chutnal King Fischer. Ale za nejdůležitější považuju to, že jsou tam lidi strašně hodný, příjemný. Já jsem se nachytal při tom, že mi ten jejich zájem a•ta dobrota až vadila, tam se člověk projde po vesnici a•během chviličky tam máš spousty známejch, kapsy plný adres, každej se s•tebou chce fotit, každej chce poslat pohled, denně máš 50 - 100 adres, hlavně od dětí.

V Indii je malinkej státeček velikosti západočeskýho kraje Goja a•je to takový známý hipiovský místo v•Indii, kde probíhá obrovská technoparty. Na plážích po celé malé Goji jsou desetitíce hipíků z•celýho světa, daj se tam sehnat jakýkoliv drogy a•jak jsou tam venku obrovský barevný světla, barevná muzika okolo, všechno je postříkaný svítícíma sprejema: kameny, palmy, skály, ty párty jsou non stop 24 hodin a•tancujou na nich tisíce lidí, hlavně když je úplněk, v•Čechách se moc úplňky neslaví, ale většinou ve světě je dost oslavovaný. Řekli jsme si, že ho v•tý Góji taky oslavíme a•že si seženeme nějaký drogy. Trávu ne, ta byla všude, tak jsme šli do lékárny a•řekli jsme normálně lékárníkovi, ať nám něco dá, že chceme jít na párty a•chceme, aby nám bylo fajn. Jelikož je Indie zkorumpovanej stát, věděli jsme, že to projde a•taky nám lékárník dal prášky na hubnutí, že když si jich každej vezmem 15, tak se budeme parádně motat. Tak jsme si je vzali a•skutečně jsme se motali, až moc, řekl bych. Tam jsem viděl taky nejdelší vlasy ve svym životě, nějakej Angličan, kterej tam žil několik let, tahal je po zemi. Další nádherný lidi byli japonský hippies, Thajky, lidi převlečený za Indiány, který vypadali naprosto stejně, jako ty severoamerický originály, stejně pomalovaný a•ta atmosféra, jaká tam byla. Byli jsme tam všichni sjetý a•najednou jsme viděli takovej obrovskej pomalovanej objekt, svítil do tmy a•zdálo se nám, že se pohybuje, a•blíží se k•nám. Byla to kráva, celá pomalovaná, která se nějakym způsobem mezi ty tancující připletla a•tak ji hned postříkali. Jinak krávy tam jsou opravdu posvátný, když jde kráva po ulici, Indové na ní sice trouběj, ale nikdo si nedovolí ji agresivně odehnat, plácnout jí a•ty krávy se chovaj tak, že to musí dobře vědět. Lehne si třeba doprostřed silnice a•leží tam.

Za 100 librovou bankovku dostaneš pěticentimentovej štos 100 rupiovejch bankovek, který jsou sešitý sešívačkou a•ty si je normálně odtrháváš. U•těch, který jsou dýl v•oběhu, je díra jak pětikoruna. Přišlo mi to k•smíchu, dokud mi Angličani neřekli, že v•Čechách máme to samý, kdybychom neměli tisícovky. Když to daj ve stokorunách, taky je to 40 bankovek. Na cestu jsem si vzal schválně to nejhorší oblečení, protože jsem věděl, že v•Indii bude vedro, tak abych ho mohl s•klidem vyhodit a•nemusel se s•ním tahat. Tu nejodrbanější černou koženou bundu, která mi sloužila v•Anglii, v•Rusku i•v•Uzbekistánu, tak když jsme přilítli do Dillí, před letištěm jsem ji v•tom pětatřicetistupňovym vedru pověsil na zábradlí a•byl jsem svědkem, jak se na ní drožkaři vrhli a•začali se o•ni prát, takže jsem zavinil v•Indii násilí mezi lidma. Mrzí mě to.

Jsou tam desetitisíce žebráků, malomocných a•mrzáků, který místo nohou maj jenom prkýnko, místo koleček ložiska a•odrážej se pahejlama. Nejhorší to bylo ale na nádraží, v•každým většim městě, tam třeba člověk odhodil ohryzek a•desítky dětí se o•něj popraly. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem všechno, co jsem měl po kapsách rozdával, ale stejně je to zbytečný, protože v•Indii jsou takovejch chudáků miliony. Rumunský žebráci v•Praze jsou oproti těmhle milionáři, který maj přepychový auta. Když jsme v•Díllí šli po bazaru, nejznámější ulici s•různejma krámkama, tak všude nás tahali prodavači do svejch krámků a všude samí žebráci, malomocný, viděl jsem tam spousty lidí co neměli ruce, nohy, ale ne jednotlivce, tam byly desítky a stovky takhle postiženejch. To jsem nefotil, neměl jsem na to ani chuť, ani odvahu, přiživovat se na tom, jak někomu padaj kusy masa. I když jsem to ze začátku chtěl udělat, ale to bych si připadal jako normální běžnej turista. Jim to focení vůbec nevadí, ještě si za to řeknou o nějakej drobnej. To bylo na mě něco tak drsnýho, že jsem z toho dva dny normálně oněměl, dva dny jsem neřekl ani slovo. V Evropě nic takovýho neexistuje, tady jdeš ulicí s batohem na zádech, venku je hrozný vedro, všude kolem na tebe napřahujou žebráci ruku, každej chce po tobě peníze, majitelé krámku tě tahaj dovnitř, aby z tebe něco vytáhli, první den jsem se kvůli tomu zamknul do hotelu a vyšel jsem až po dvou dnech, když jsem se trošku aklimatizoval.

V Indii se nejí příborem, tam se jí jedině pravou rukou a prdel se vytírá pouze levou, protože tam nikde neexistuje toaletní papír. Proto je největší urážkou Inda, když mu podáš levou ruku. Rukama jíš všude, i ve vlaku, třeba v tom, v kterým jsme jeli tři dny a tři noci, tam každých pět minut chodí Indové, který prodávaj čaj a spoustu jídla, stačí pakatel a můžeš mít, co chceš. Málokde jsou talíře, v hodně restauracích je nemaj a místo nich používají kus banánovýho listu. Když dojíš, tak ten banánovej list sroluješ a s těma zbytkama vyhodíš. Takže nepotřebujou vodu na umejvání nádobí, stejně jí maj už tak málo.

Normálních turistů jsem tam viděl hrozně málo, v Indii jsou fakt jenom bílý máničky, případně bejvalý máničky, a ty poznáš taky. Je všeobecně vyhlášený, že do Indie jezděj jenom vlasáči.

Na těch plážích bylo bezvadný, že tam nebyli skoro žádný bílý turisti a vždycky tak nějak navečer chodili každej den vesničani z těch okolních vesniček, krásně ustrojený, barevný a koukali na západ slunce.

Ve městě Kumili ve státě Kerála jsme narazili v takový malinký vesničce na děti, který nás odtáhly do jejich školy, že tam maj bílýho učitele. Šli jsme se tam podívat a to vyučování tam vypadá tak, že děti sedí na zemi a učitel jim kreslí na zeď křídou anebo do písku. Speciálně pro nás děti udělaly estrádu, tancovaly, donesly nám kokosy, spoustu jídla a měly obrovskou radost, že jsme tam přišli. Třista dětí, pořád se na nás věšely, učil je mladej Američan, kterej vyprávěl, že jak ty děti sedí venku na písku, tak občas se tam mezi ně připlazí kobra a to je pak frmol.

Jako Evropan si vydělat hraním na kytaru na ulici nemáš šanci, a vzhledem k tomu, že těch žebravejch mrzáků je tam snad víc, než zdravejch lidí, je vyžebrat nějaký minimum těžký i pro ně. Stalo se mi tam, že v jednom vlaku, kterým jsme jeli, jsme zastavili ve stanici. Tam nemaj vlaky ani záchody, je tam jenom díra do podlahy. Tak jsem si k ní stoupl a čůral a najednou jsem viděl, jak ze spoda na mě koukal nějakej kluk, to byl pro mě takovej šok, že jsem mu čůral na obličej dál, než jsem si to uvědomil a stačil nějak ucuknout, tak to trvalo několik vteřin, což je v takovym okamžiku hrozně dlouhá doba. Jemu to nevadilo a lezl tam dál, protože vlak když zastaví ve stanici, tak žebráci a děti okamžitě vlezou pod vagony a hledaj tam odpadky, a pro ně i ohryzek je velký jídlo. Pro člověka, kterej tam nebyl, je to neuvěřitelný a doteď mám z toho husí kůži. Na vesnicích to tak strašný není, tam maj aspoň potraviny z vlastních políček, tam hlady neumřou. V Indii jsem neviděl jedinou samoobsluhu, jedinej obchoďák, když máš peníze, můžeš jíst v restauracích, všude kupuješ přímo od prodavače.

Viděl jsem tam spoustu lidí, který zrovna umírali. Já nevim, jestli to nazvat mutantama, ale viděl jsem tam spoustu znetvořenejch lidí i zvířat, prase s pěti nohama, ta pátá mu rostla z boku i s kopýtkem. V Indii je spousta krásnejch věcí, ale bohužel i tohleto. Člověk by měl znát tuhle minci z obou stran, rub i líc Indie. Evropan, kterej má problémy v rodině, má stressy, deprese, když pojede do Indie, tak má po nich. V žádnym případě na tom nemůže bejt žádnej Evropan hůř, než průměrnej Ind někde ve městě. Tam, protože oni samozřejmě poznaj, že jsi bílej turista, tak se na tebe sesype třeba 50 lidí, všichni natahujou ruku a křičej “prosím, prosím” a jsou to malý pětiletý děti, třicátníci bez nohou, s leprou nebo osmdesátiletá stařena, je to naprosto strašidelný. Až pojedu do Indie příště, z tohodle důvodu se budu vyhejbat velkym městům. Tam se nedá somrovat třeba jako jsme to dělali jinde, že hraješ na kytaru nebo na flétnu. I kdybys byl nejlepší muzikant na světě, tam to prostě neexistuje. Nedovedu si představit, že bych hrál na kytaru na ulici a hned vedle mě stály ty stovky mrzáků. Tam neexistuje, aby si člověk vydělal takovýmhle způsobem. Snad všude jinde to perfektně jde, ale tam v žádnym případě.

V každým pokoji, v každým vagoně jsou větráky. Ty sloužej nejen proto, aby tam nebylo takový vedro, ale především kvůli největšímu problému, kterým jsou moskyti. Jak se větráky točej, tak těm lehoučkejm komárům vlastně znemožňujou lítat. Mně se podařilo chytnout tři nemoci: úplavici, malárii a svrab. Svrab jsem si vyléčil až v Čechách. Když jsem měl úplavici, tak to bylo jednoznačně nejhorší období mýho indickýho pobytu a jediná doba, kdy jsem se těšil do Čech. První den jsem každých pár minut běhal na záchod a tekla ze mně jen hnusná, hlenovitá sračka. Dostal jsem se z toho až po několika dnech, kdy jsem jenom ležel na díře, teklo to ze mě, 8 dní jsem nejedl vůbec nic, akorát jsem pil vodu. Nějaká Francouzska mi půjčila volkmanna, toho jsem měl celou dobu na uších, kouřil jointy a to mě drželo při smyslech, protože bolesti byly hrozný. Neměl jsem v sobě žádný injekce, žádný prášky, až nakonec mi nějakej indickej doktor dal dva prášky, ať je spolknu a skutečně pak během dvou hodin ty bolesti přešly, za pět hodin už jsem měl takovej hlad, že jsem žral jak Frištenský. No a malárie, to jsem měl na sobě tak 150 moskytích bodanců a byl jsem hrozně slabej, nemohl jsem ani chodit, jen jsem ležel, to je jako od mouchy tse-tse spavá nemoc. Já to měl z těch moskytů, byl jsem jako po Plegomazinu, s kterým mám taky svý zkušenosti. Byl jsem v blázinci dvakrát, abych nemusel na vojnu stavět Dukovany. I když tedy blázen v něčem jsem.

V Indii nás čtyřikrát okradli: jednou ve vlaku, jednou v hotelu, tam asi nejvíc, tam vzali Jasonovi 12 000 rupií, který by stačily v tom hotelu ke 3 rokům bydlení, mně vzali spíš věci, který měly cenu pro mě: adresy kámošů, film z Mrtvýho města, odkud nemám tedy ani jednu fotku, to je město, kde snad ve 12. století žilo přes milion obyvatel, pak to vyhladili nějaký muslimové, dnes tam žije 800 místních, převážně sadhu a kolem tisíce hipíků, všude jsou ohromný kostely, památky, ale je úplně vylidněný. Je tam veliká skála a sadhu na ní večer lezou a pozorujou západ slunce. Ten pohled nejde ani popsat: sedmdesátiletý sadhu, s vlasama na zadek lezou na kopec, kouřej čilum a pozorujou, jak za obzory Mrtvýho města zapadá slunce.

V Indii si můžeš pronajmout kolo za 1 rupii na hodinu, což není ani koruna. My jsme denně najeli třeba 30 km po okolních vesnicích. Jednou jsme si pronajali i rikšu, protože jsme hledali nějaký místo a nemohli ho najít. Na ní šlapal snad třicetikilovej Ind, na rikše jsem seděl já s Jasonem. Clive šel vedle nás, ale rychlejš, než my jeli a povídal si s náma. A když ten Ind už kolikrát nemohl, tak jsem vystoupil a pomáhal tlačit. Pronajali jsme si párkrát i jeep, to vyšlo na 150 rupií na pět hodin, což je tak dvacka na hodinu.

V Indii jsem viděl jediný lahvový pivo sedmičku nebo litrovku. Bylo z lednic v těch restaurantech, čepovaný pivo tam neexistuje. Mají tam dvě značky: King Fischer a to druhý nevim. Jen v Goji se dalo sehnat plechovkový pivo, Heineken, to je ten tolerantní státeček, kde chodily na pláži nahatý ženský, bělošky samozřejmě. Ale ta Goja je šíleně drahá, papírky - to bylo jediný místo, kde se daly sehnat - a podobný věci, ale bylo to všechno drahý, ty papírky stály třeba 50 rupií, když to srovnáš, že hotel pro tři lidi stojí v Mrtvém městě a v Kerále těch rupií 30. . .

Moře je tam nádherný, v tý Kerále jsou desítky kilometrů dlouhý pláže a jsou na nich tři, čtyři lidi.

Ve velkých městech se dá sehnat alkohol, nějaká pašovaná whisky, která není originál, ale to jen v těch největších městech, Dillí, Bombaj, Kalkata. V těch menších městech a na vesnicích se pije jedině arak, vyráběnej z rýže a můžu říct, že ho nechci do smrti vidět. Druhej chlast je kokosovice, tam je vůbec dost věcí dělanejch z kokosu, kokosový omáčky, kokosovej olej na opalování, kokosovej olej, kterej si dávaj Indové do vlasů, aby je měli lesklý, a samozřejmě i kokosovej alkohol. Na vsi ale nic neseženeš, oni prostě nepijou. Za celých několik měsíců v Indii jsem viděl jenom dvakrát opilýho Inda. Tam chlastaj akorát Evropani, Indům to asi zakazuje jejich náboženství, anebo pijou s mírou.

Taky se k nám v jednom hotelu tulila jedna Indka, nejdřív jsme mysleli, že se chce jen tak kamarádit, a až potom z toho vyšlo, že je to prostitutka a že by se s námi chtěla milovat, za peníze, samozřejmě. . . . čili souložit za prachy. My jsme nechtěli, protože Indky v těch krásnejch šatech a s tečkou na čele působily jaksi vznešeně, tak nám to přišlo najednou divný. Nejdřív chtěla 200 rupií, pak 100 rupií, ale my jsme fakt nechtěli. Tak řekla nakonec za 50 rupií na celou noc, takže asi 40 korun. Ale odmítli jsme jí.

V Indii mají takový krásně pomalovaný náklaďáky, podařilo se nám za celou dobu jet tak čtyřikrát stopem. Jinak tam stop v podstatě neexistuje, každej chce za svezení peníze. Na tom náklaďáku jsme jeli na korbě, jezdili po horách a koukali na ohromný údolí a na ohromný velehory. Šoféři jsou tam trochu blázni, jezděj osmdesátikilometrovou rychlostí po uzoučkejch silnicích, který jsou samý díry, žádnej asfalt.

Indové kouří jenom beedes, tady se tomu řiká, že je to z eukalyptu, a v tý Indii je vyráběj děti, ženy a starci a je to list, do kterýho nasypou malilinko tabáku, zabalí to a převážou provázkem. Daj se koupit i v Praze za 20 korun a v Indii stojí 1 rupii, 50 halířů. Ne jedna, ale celá krabička, i když to není klasická krabička, ale takovej váleček. Sadhu si balí jenom čilum, nebo jedině do těchhle eukalyptovejch listů. Rozbalej ho, vysypou tabák a daj si tam trávu.

Na jednom místě jsem pochopil, co to znamená, když se opice opičej. Bylo to taky u jedný komuny, kde ty hippies každej večer slezli k pláži, seděli dokola a kouřili trávu. A 30 - 40 metrů od nich se usadilo 20 opic, taky do kruhu a dělaly, že taky kouřej. Napodobovali podávání toho jointa, zkrátka taky hulily.

Seznámil jsem se s Martinem z Novýho města nad Metují, stopem objel Rusko a do Indie se taky dostal stopem, celá cesta ho vyšla na 40 dolarů. Ležel jsem na pláži úplně sám a on přišel ke mně a anglicky se mě ptal, jestli mu pohlídám věci, aby se mohl vykoupat. Vykoupal se a asi hodinu nebo dvě jsme se bavili anglicky, protože já si myslel, že je Angličan a on si o mně myslel to samý. Nikoho z nás nenapadlo se zeptat odkud jsme. Až pak já říkám: I'm Czech republic. A on na mě: Já taky, ty vole. Skočili jsme po sobě, jako bychom byli nejlepší kamarádi od malička a přitom jsme se znali jenom dvě hodiny. Tak jsme se obejmuli, že jsme se potkali na opuštěný pláži až v Indii a pak jsme spolu asi 14 dní pařili. Nakonec jsme se domluvili na setkání tady v Čechách, ale místo setkání mi od něj přišel pohled z Aljašky. Píše, že i na Aljašce je špicová tráva a zase se tam dostal stopem. Doufám, že se s ním potkám na karnevalu v Riu.

Všude v Indii jsou hákový kříže, neboli svastika. Hodně jsem tam viděl hákový kříže a hned vedle srp a kladivo. Indové jsou takový snad socialisti. Jsou tam hodně sochy - hlavně v Kerale - Marxe, Engelse, Lenina.

Ženy pracujou v Indii hrozně těžce. Viděl jsem tam na vlastní oči, jak roztloukaj palicema ohromný kusy skal, třeba kvádr 5 na 5 metrů, ten roztlučou palicí a majzlíkama na menší, a zase na menší, až z toho udělaj štěrk, velkej asi jako krabičky od sirek. Ručně, bez lopaty, to naložej na náklaďák, odvezou na nějakou stavbu železnice a takhle je prostě staví. Mají obrovský mozoly, chlapi mají oproti nim veget, ti řídí hlavně rikši nebo maj obchody. Anebo jsem viděl, jak ženy staví domy. Já když jsem dělal na stavbě a měl vzít pět cihel, tak už si je radši přivez v kolečku. Byl jsem ale svědkem toho, jak tam ženský na hlavě nesly i dvanáct cihel.

Zeměkoule je veliká, láká mě třeba Tibet, Malajsie - i když tam je kvůli drogám trest smrti - Austrálie, Maurové na Novém Zélandě, Pygmejové v Africe, Indiáni v Peru, Venezuele. Teď se chystám do Brazílie, 15. února tam začíná karneval. Pojedu autobusem z Florence do Anglie za 2 000 Kč, z Londýna stojí letenka 400 liber, což je asi 16 000 korun do Rio de Janeira. Já dostal vízum bohužel jen na tři měsíce, vízum do Brazílie stojí 20 dolarů, do Peru 12 dolarů, do Kolumbie se dostává až tam u nich na hranicích a do Venezuely 30 dolarů. Ke každýmu vízu potřebuješ fotky, Bolívie tady ambasádu nemá, nejbližší je ve Vídni. Začínám v Brazílii na karnevalu, pak jedu do Peru na Titicaca, do Nazca podívat se na ty veliký obrazce z letadla, do Cuzco, což je hlavní město peruánskejch indiánů, Inků. Budu-li mít dobrej čas, tak bych chtěl přes Equador, Kolumbii do Venezuely k největšímu vodopádu na světě, kterej padá z vejšky 997 m a pak zpět po Amazonce do Belemu, a kdyby to ještě vyšlo, tak i na Galapágy. A letadlem znovu do Ria. Jedu sám, nejsou lidi.

V baťohu si vezu stan a tři spacáky. V Brazílii je horko, ale v Peru je zase zima, jezero Titicaca, který má skoro 200 km je ve výšce víc než 4 000 m nad mořem, takže jeden spacák je péřovej, druhej gumovej proti dešti a třetí je hrozně slaboučkej. To je zase pro oblasti, kde je vedro, ale kvůli komárům bych nemohl spát odkrytej.

Nějakej závěr? Člověk by měl brát drogy tak, aby se nestal jejich otrokem. Mně už umřelo dost kámošů a z 90% v tom figurovaly drogy a alkohol. Něco měli v sobě a přejel je vlak, nebo vypadli z okna, nebo spáchali sebevraždu v delíriu. Poslední rok, když jsem si tohle všechno uvědomil, tak mám takovej divnej pocit. Kdysi jsem si jako patnáctiletej kluk říkal, že je lepší žít na plný pecky jako Jim Morrison a je mi jedno, že jen do třiceti, protože budu mít hodně zážitků a život prožitej. Že je to lepší, než v osmdesáti hnít v domově důchodců. Jenže teď mi 30 už vlastně je, tak přemejšlim taky jinak. Aspoň ještě těch 20 let tady vydržet. Sám chci omezit drogy i alkohol na minimum, člověk by měl vědět, kdy přestat. Aby si to ochočil a nebyl sám ochočenej