|
Dino:
Nejdřív musím na úvod říct, že rozhovory neposkytuju. Tohle je
vyjímka, že to děláš ty, člověk kompetentní, kterej nás zná a
ví o co jde. Zatímco dělat to s někým, kdo tu dobu neprožil, anebo
se pohyboval v jiný společnosti, je problematický a vždycky zkreslený.
Lábus: Díky a do toho: jak to vůbec bylo s UH v jejím pravěku?
Vznik na podzim roku 1973, založena mnou, Dlouhánem a Karlem Habalem.
To byla trojka, která se pokusila udělat takovou jakousi nihilistickou
nahrávku, vznikly tehdy tři skladby, které jsme nahráli na Emgetonku:
skladby Expres, Slunce svítí a Supergirl od Fugs. The Fugs jsme zvolil
proto, že jsme k nim měli velice blízko, oni používali dost
nehudební nástroje a my jsme při první nahrávce vlastně taky ani
jeden klasický hudební nástroj nepoužili. Čili místo bicích
cestovní kufr, různý chrastítka, vyrobený ze zátek od lahvového
piva, konvičku na zalejvání květin, která byla do polovičky plná
vody a do ní se nástavcem foukalo. Jedinou klasickou věcí byl
mikrofon na zpěv. Kluci byli zpřízněný duše, s Dlouhánem jsem se
seznámil na učňáku, oba jsme se učili malířema pokojů, měli
jsme rádi stejnou muziku, sháněli jsme elpíčka, vyměňovali si
skladby a tak. A s Karlem Habalem jsem se poznal v F Klubu, kam jsme v
sedmdesátých letech každý pondělí chodili, na různý posezení
ohledně muziky a tak. Chvíli hrál s náma, pak spoluzaložil Garáž
a teď žije rodinnym životem, s nikým se nestýká, dlouho jsem ho
neviděl.
"To
jsem takhle sám seděl a čuměl z okna do zasranýho ksichtu neděle.
Byl jsem už opivněnej a najednou, támhle od pekárny vyšly dvě
holky v mini. V neděli a tady, vidět takový kejty a potom ty prdelky!
No a tak jsem z nasranosti napsal tenhle text: Když si zajdeš na pivo,
na pivo, tak je ti dobře...Všechnu tíhu shodíš ze sebe...Když jich
máš patnáct, koukáš, jakou babu by si vomrdal..” “Hergot, to je
síla. To je jasný můj žák mě překonal.” “A to byl, pane
Josef” pokračoval Dino “i první nápad založit kapelu. Ráno jsem
to řekl Dlouhánovi. Souhlasil. Habal v úterý zrůžověl jak nemluvně,
a tak jsme to pojmenovali Umělá hmota.
”Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll...
To si po těch letech tak podrobně všechno pamatuješ?
No to si pamatuju velice dobře, protože to se nedá zapomenout. Je to
historie, která se mi vštípila do paměti a s tím vznikla i UH. To mě
bude provázet až do smrti. Teď už existovala nahrávka, která se
dala mýmu kamarádovi Josefu Vondruškovi, ten si to přehrál a docela
se mu to líbilo, tak to odnesl Milanu Knížákovi. Toho to taky
zaujalo a prohlásil, že by bylo dobrý pokračovat dál.
A pak přišla hudební etapa?
To bylo v létě 1974 v severočeský obci u Litoměřic, Bohušovicích
nad Ohří. Hudebním nástrojem se stala španělská kytara, na kterou
hrál právě Josef Vondruška a tam jsme nazkoušeli věci jako Alkohol
z vodovodu, Brouci, později Barbaru...
“Zase ten zasranej podzim. Holky se začnou
teple oblékat a zase nás spolkne bída ulic. Na Západě se jim to
dupe do sněhu. tam chudáci jako my mají aspoň nafukovací
Barbary”, hovořil Dino. Pepíček přivezl ze Švédska singl s laciným
jukeboxovým hitem o hračce toho jména. Vyprávěl, jak ji prvně spatřil
ve výloze nějakého sex shopu, a v první chvíli si myslel, že tam
sedí živá, nahá žena.
“A víš co, Dino? Když mi tady Barbary nemáme, najust si o ní uděláme
vlastní skladbu”. “Sakra, pane Josef, to by byl hit! Umělá hmota
zpívá o umělý ženský.” Hned zas ale zesmutněl. “No jo, jenže
jak víš, já text napíšu, jen když chytím momentální inspiračku.”
“Dino,” jásal jsem že je ochoten podepsat se pod tak lechtivé téma.
“po ulicích chodím a toužím po ženách, ale vím, že mě žádná
nechce. Chodím dál a vidím krám a v něm Barbara...” Po dvou prvních
slokách už živě spolupracoval: “Prsa z gumy, žádný nadávky z
huby...” Byl už to jeho příběh.
Nečekaně došlo pivo a ocitli jsme se ve tmě ulice. Dino zakopnul o
dlažební kostku a jak ho to ještě víc rozvsteklilo, zařval: “Já
to, Josef, dojedu! Dám si doma slivovici a napíšu to tak, že se z
toho plejbojky poserou!”
“Klečím u Barbary, jako kdysi u almary a necítím se sám... Než
si nafouknu Barbaru, tak si vypiju půllitr rumu.” Marně jsem si v
odpolední nedělní prázdnotě pokoušel představit sílu, která z něj
dokázala vyrvat takovou zpověď touhy a vzdoru. Ta ironická resignace
- “Barbara nepromluví, jen když jí vytáhnu špunt z hlavy a ukládám
ji do almary.”
Tak mě to nadchlo a rozesmutnělo, že jsem sňal ze zdi kytaru.
“Dino, udělal jsem to jako parodii na blues.” sděloval jsem ve středu
na akustické zkoušce hmotovského triumvirátu. Byl nadšen i Dlouhán,
který termín blues nejdřív ironicky komentoval, “že když nejsme
schopni sbalit buchtu, nic jinýho než blues nám nezbývá” a ťukal
do činelů s citem dojatého negra.
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
...A
jak tyhle věci vznikaly konkrétně? To byl Vondruška tak dobrej
muzikant?
Hudbu dělal Josef a texty jsem dělal já. Ale bylo to zcela jednoduchý,
každá skladba se skládala ze tří akordů, ostatně Vondruška jich
stejně ani víc neuměl. Takže s těmi hudebními začátky to nebylo
taky nijak slavný. Většinou jsem přinesl text a ten pak někdo
zhudebnil.
A tvoje texty - už jsi psal něco předtím? Nebo to bylo spontánní?
To bylo všechno způsobeno tou první nahrávkou: když jsem se už
rozhodl, že budu zpívat, tak jsem zkusil udělat i pár textů. Několik
jsem jich předložil k posouzení Vondruškovi, kterýmu se docela líbily.
To jsem psal o životě, o pivu, o holkách, o přírodě. Všechno to
šlo ze mně, žádnej vliv nějakýho básníka tam nebyl, byla to ryze
Dinovská záležitost. Tak tehdy vznikla naše prvotina Pivo, to jsme
snad ani nikdy nehráli. Pak přišel Druhej svět, Zimní noc a další.
Texty Umělé hmoty se vyznačují pozoruhodnými
kvalitami. je v nich dokonale obsaženo to, čemu kdysi Jiří Kolář
říkával městský folklór - např. v textu o umělé ženě Barbaře
nebo ve skladbě Nejhezčí děvče z podzemí, v níž jsou pozoruhodnýma
očima viděny reálie Prahy, města ve kterém se narodili členové
kapely jako prostí dělníci, kterým se nedostalo než základního školního
vzdělání. Ale dimenze skladeb jako Konec světa nebo Nejistoty, v
nichž jsou zřetelné ozvuky lidového českého baroka, o kterém tvůrce
těchto textů v životě neslyšel, nás zavádějí již někam zcela
jinam: k chiliastické atmosféře pražské podzemní hudby.
Magor:
Zpráva o III. českém hudebním obrození
A
k Vondruškovi, kterýho jsi bral jako důležitýho rádce, jsi přišel
kde?
Pepík byl můj kamarád z dětství, bydlel v tý samý ulici co já
a víceméně on mě přivedl na hudební scénu. Chodili jsme spolu na
koncerty, jako deváťák jsem chodil na Framus Five, George And
Beatovens a co v tý době hrálo. On se zajímal o muziku víc, pouštěl
mi Velvet Underground, Franka Zappu, Fugs, Alice Coopera, takže na mě
měl obrovskej vliv a on je vinen tím, že jsem začal dělat UH. Přivedl
mě mezi underground, kde jsem začal fungovat a pro tyhle lidi jsem
vlastně v sedmdesátejch letech začal tvořit.
Neuběhl ani rok a Milan se rozvaloval v kupé
rychlíku do Mariánek mezi manžely Kukalovými. Uvádět Milana do
společnosti, to byla radost, z níž mé beatnické srdce tančilo.
“Tak co, paní Kukalová, co ste nám připravila na cestu dobrýho?”
Nenuceně oslovil po vyprázdnění prvního lahváče ženu jednoho z
prvních schodařů. “No, máme s sebou řízky.” bodře se
zachechtala Jaruška. Na prozrazení řízků zareagoval její manžel několikerým
zataháním se za své asi dvaceticentimetrové vousy. “Tak mu Jaruško,
jeden dej, dyť vidíš, jak je chudák vychrtlej.” V té své masce
to pronesl s takovou bolestnou odevzdaností, že každý herec Národního
divadla, který kdy dostal roli ruského nevolníka, by mu mohl závidět.
Po Milanově zamlaskání nad třetím řízkem ho však pokora opustila
a stejně jako na zajíčka se s napřeženýma rukama vrhal ke krabici.
“Už ne, už ne! Dyť vono nám to prase tlustý všechno sežere.”
A Jára byl herec a cpal si zbylé řízky do kapes mužikovského kabátu.
Poslední, jako vrcholný akt, si strčil pod bolševickou čepici.
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
Jakej to byl underground
tehdy?
Fungovali jsme jako uzavřená společnost, která si vytvořila
vlastní svět, svou kulturu - Magor to nazval druhou kulturou - sami
pro sebe, protože establishment nám nedovolil vlastně nic. Tak jsme
si vytvořili svět, v kterém jsme pořádali hudební akce, sportovní
akce, různý vernisáže. Jezdili jsme na statek, kde se četli knihy,
dělali se literární večery, kde nás Jirous obeznamoval s
literaturou, jak českou, tak zahraniční. Scházeli jsme se jednou týdně
v bytě v Bráníku a Jirous nám předčítal ukázky a seznamoval nás
se spisovatelama, básníkama a tak. Tehdy jsem se s Jirousem seznámil,
a doteďka si ho nesmírně vážím. On skutečně za underground málem
položil život, vedl nás, byl to náš duchovní otec, kterýmu jsme věřili
a kterej to dělal dobře. Nebál bych se říct slovo Vůdce, každá
armáda nakonec měla svýho vůdce. A underground byla skupina lidí,
která svým postojem i manifestovala a protestovala, tehdy stačilo
nosit dlouhý vlasy, to bylo něco jako náš prapor. Taky stačilo, aby
se nás někde sešlo víc a bylo zle. Příkladem můžou být třeba
Český Budějovice v roce 1975. Tam jsem nemohl chybět a taky jsem
zaplatil pořádkovou pokutu 500,- Kč za nic. Byl jsem narvanej do
vagonu, kde nás bylo asi 250 lidí, ačkoliv jinak byl rychlík prázdnej
a tam nás fotografovali a eskortovali do Prahy. To jsem přijel do Budějic
a všude samý vlasáči, u kašny, v hospůdkách, tak jsme si taky do
jedný zašli a odjeli do sálu v Rudolfově. Tam po první kapele hned
vtrhli policajti a začlo to. My vyskočili oknem a přes lesy a pole
mazali pryč. A policajti lidi chytali, odváželi je do kriminálů a
na vazby a když to všechno
bylo přeplněný, tak i do kasáren, tam je stříhali, bili atd. Já
jsem se dostal nějak na českobudějovický nádraží a odsud jsem odešel
na hlavní nádraží a to jsem udělal chybu. Tam mě čapli a už jsem
byl v kleštích a eskortován do Prahy. Vondruška to udělal fikaně,
ten autostopem odjel do Veselí nad Lužnicí a tam nastoupil do toho
samýho vlaku, co jsme s ním jeli i my, ale dostal se mezi normální
cestující a v pohodě dojel až do Prahy, aniž by měl problémy. A
to bylo v těch letech pořád dokola.
Underground není vázán na určitý umělecký
směr nebo styl, přestože např. v hudbě se projevuje převážně
rockovou formou. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců,
kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí.
Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení. Je to
hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož
představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným
cílem snažení umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří
pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani
neusilují do legality vstoupit. Stručně řečeno, undeground je
aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro
establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní,
ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu.
Nezbytnými vlastnostmi těch, kdo si zvolili underground za svůj
duchovní postoj, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí,
nevydrží v undergroundu žít.
Magor:
Zpráva o III. českém hudebním obrození
A kdy jste se mezi tyhle
kulturní aktivity zařadili s UH?
Mělo to být na prvnim koncertě UH, kterej nakonec nebyl. Měli
jsme vystoupit na nějakým bále myslivců v Líšnici, ale ti to
nakonec raději zrušili, rocková muzika je děsila, chtěli mít piánko
svou dechovku. Nakonec zazněla aspoň jedna skladba, ale jakmile jsme
začali hrát, okamžitě tam byli myslivci s flintama a divže nás
nepostříleli. Takže to začalo, ale ani ne po 10 minutách zase skončilo.
Prej: ‘Tak tohleto ne, my si nenecháme ničit náš mysliveckej
ples!’ Ale Jirous, protože dost trpěl na UH, stál o to, aby UH
vystoupila, tak jsme jeli k Daně Němcové do Ječné ulice a tam jsme
vystoupili v sestavě Dino, Dlouhán, Vondruška, Pavel Prokeš. První
polovinu hrál Pavel Prokeš na housle a v druhé části se přidal
Alfréd na basovou kytaru, pak po odchodu Vondrušky hrál na kytaru sólovou.
Jirous UH považoval za folklor undergroundu, protože my jsme nehráli
nic složitýho, možná to nebyl ani bigbít, to bylo takový z ulic, z
hospod, pocity sedmdesátejch let.
“Věc jednou začatá se nedá zastavit” zvýšil
do mikrofonu hlas Magor. “Znemožnili nám vystoupení v Líšnici,
tak jsme vám udělali náhradní. Pochopte jednu věc, že lidi, kteří
hrajou v kapele Umělá hmota, nechtěli hrát. Já jsem je vo tom přesvědčil.
Ne pouze já, ale několik dalších lidí, a protože oni chtěli předvést
perfektně věc, jak si ji představujou. My ji nemůžeme předvést už
nikdy perfektně. To si musíte všichni uvědomit, že už nikdy nemůžeme
dělat věci tak, jak bysme si je představovali, s tou technikou, ale můžeme
a musíme je dělat v bytech, na nádražích, v lesích, kdekoliv. Když
jsme šli dneska do Líšnice a viděl jsem ty lidi, jak tam jdou z toho
vlaku, tak jsem si říkal: dyť to vypadá přesně, jako bylo chození
na hory za husitských dob, kdy se lidi táhli k těm kopcům, kde se
scházeli... Ale když se nám nepodařilo udělat to shromáždění na
hoře v tý Líšnici, tak se nám podařilo udělat ho na hoře tady v
Ječný a příště se nám to podaří někde úplně jinde, ale
kdykoliv musíme být naprosto připraveni na to zvednout se, vzdálit
se, nečelit tomu, co oni dělají násilím, ale čelit tomu tím, že
odejdeme, že budeme v klidu. Že se shromáždíme někde jinde, kde se
shromáždíme v lásce, v pohodě a v přátelství... Oni nám
tvrdili, že se nezákonně shromažďujeme, což je možná pravda, ale
jestliže se shromažďujeme my tady, my lidi, kteří se máme rádi,
nezákonně, kde je potom zákon? V tomto případě ten zákon je špatnej,
my nejsme špatný. Já předávám slovo Pepovi Janíčkovi, který je
manažerem Umělé hmoty.”
Pepíček
ve srovnání s Martinem byl typ řečníka, jehož Demosthenés nazýval
popravčí sekyrou své rétoriky, a publikum jeho příchod k mikrofonu
přivítalo bouřlivým aplausem. Se sebejistým usměvem spíkra, který
je celý život zvyklý uvádět superstars v Las Vegas, úsečně
pronesl: “Kluci, tedy spusťte!”
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
Mluvil
jsi o Vondruškově odchodu, proč odešel?
Nemohl jsem se s ním pak už shodnout na hudebních názorech, on měl
absolutně jinou představu a odlišný myšlenky na vývoj UH, než
jsem měl já. Držel jsem se stále jednoduchosti, přímočarosti,
prostě umělohmotnosti. Ani teď, po jeho návratu z emigrace - ačkoliv
jsem pro něj udělal uvítací koncert v Borátu - jsem se s ním hrozně
dlouho neviděl. On si píše, já mám UH, pořád se nějak nemůžeme
shodnout, i když se máme rádi navzájem. To byla celá epocha co jsme
spolu prožili. Víc koncertovat jsme začali až tak roce 1975. No,
koncertovat. Dvakrát týdně jsme zkoušeli a hráli do roka tak 2 -
3x. O oficiální scénu jsme se ani nepokoušeli, to by bylo marný, v
nějakym svazáckym klubu nebo na tancovačce, takže jsme hrávali po
stodolách, hospodách, když byly narozeniny, svatby, kde se sjeli jak
intelektuálové, tak i normální lidi, který to bavilo. Byly to
velice příjemný roky mýho života,
V Nebi z toho byl náramný poprask. “To vám
ten Lennon a McCartney dlouho nevydrželi,” něžně k nám pronesla
Dana v přeplněném salonu zavržených. Všichni se o tom bavili.
Dokonce i slavný malíř po nás sjel přísným pohledem: co si to ti
dva barbaři, z nichž jediný nic nedovede, dovolují ohlašovat, že dělají
z jedné kapely dvě...
“Kurva,
Dino, co to zase vyvádíš za píčoviny! Jaké rozkládání Umělé
hmoty?” praštil následující den na Čurandě Vůdce manažerským
kufrem. Vypadlo z něho několik listů strojopisu s prohlášením nějakého
sovětského disidenta. “Co zase já,” ohrazoval se Dino. Chtěl
jsem zamezit dalšímu vyndavání nerock’n‘rollových listin: “Za
to Dino nemůže, to já, Martine. Víš, nehudebníci a barbaři, to
nedává šanci.” “Kurva, jaký barbaři? Cožpak do prdele, nechápeš,
že v umění jsou tím nejdůležitějším kontrasty, a to jsou právě
vaše rozdílný temperamenty. Když vy dva se roztrhnete, celý náboj
Umělé hmoty se ztratí a maximálně se z vás stanou dvě napomádovaný
sračky.” Jeho přemlouvání mě tak lahodilo, že jsem vzlyk: “Jenže
temperamenty barbarský.” “Ježíši Kriste, ty jseš naivní.”
Dino se jen uchechtnul. Při řešení právních otázek mého odchodu
prosazoval, že název Umělá hmota vymyslel on a já bych si měl pro
novou kapelu vymyslet jiný jméno. To jsem kategoricky odmítl. Umělá
hmota se prosadila s polovinou mých skladeb.
“V undergroundu přece neexistuje žádná byrokracie. Underground, to
je volnost, vzduch. Tam se vejde Umělých hmot... Třebas tisíc.
Nejsme přece nějaký Golden Kids, abysme potřebovali soudy. Dvě Umělý
hmoty?! - to bude, Dino, souboj rock’n’rollových gladiátorů...”
Dinovi
se metafora gladiátorů asi líbila. “Tak jó, nech si taky Umělou
hmotu”, mávnul rukou.
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
A
co tě nutilo vystupovat, zpívat, bejt aktivní?
Já bych nebyl schopnej napsat třeba knihu, ale taky jsem chtěl
proti režimu protestovat a když už jsem napsal ty texty - který se
mi docela líbily, měly rým, i když o ten nešlo - chtěl jsem dát
lidem svoje pocity. Zvolil jsem tedy formu hudební produkce... Ostatně,
považuju se za rockera a v hudební branži jsem tak dlouho, abych měl
právo si tak říkat. Dávám do života dynamiku a jdu si za svým, což
je za mnou snad vidět. Jdu do toho naplno a vůbec mám rád, když se
věci dělaj naplno, nikdy jsem neměl rád něco napůl, jen ať to frčí.
Taky když jsem na podiu, soustředím se na hudbu a na projev, kapela
mi rezonuje tělem, když to zmáčknou, úplně se začínám chvět a
vydávám ze sebe ten největší výkon, připadám si jako v kotli, v
tlaku.
Ale proč jedeš dál, pořád protestuješ? Nebo chceš něco sdělit?
Jsi českej Iggy Pop?
Mě to šíleně baví, v současný době je navíc UH jinde, než
v těch 70. letech. Jednak se půl skupiny vyměnilo a máme takovej
modernější, rockovější ráz. A jak jsi narazil na Iggyho Popa, tak
to je můj obrovskej vzor a myslím si, že současná UH je hodně
rokenrolová a Iggy Pop taky nikdy rokenrol neopustil. A je mu 50 let a
jede si to svý. No a my taky: máme svoji kostru, ale je to daleko
hudebnější. Dokud budu mít kapelu která mi vyhovuje a dokud bude
pro koho hrát, a taky zdravíčko a okolnosti dovolí, budu hrát pořád.
Prostě furt to hrnout dál... Člověk musí zůstat sám sebou, ať už
v hospodě nebo na podiu, přece tam nebudu dělat nějaký vylomeniny
nebo imitovat jinýho zpěváka. To já prostě dělat nebudu, někoho
napodobovat, já jsem Dino a Dinem zůstanu.
Co to znamená Dino?
Na nějakym víkendu v 71. roce mě dali přezdívku Dinosaurus, protože
mi hodně chutnalo. To jsme někam jeli, já si dal dva obědy a když
jsme přišli na nádraží, tak jsem si musel dát polívku a ošatku
chleba na cestu.
Milan jako nejmladší šel pro pivo. Dle propočtu
přinesl o několik lahváčů méně, ale zakusoval se do obrovského
karbanátku. “Když jsem ho viděl na tácu mezi těma chudinkama, tak
jsem to nevydržel,” ospravedlňoval se. “Kurva, Milane, ty seš
exot, ty seš hotovej Dinosaurus,” chechtal se Jára. Náhle, jako osvícen,
zařval: “Jasně, seš Dino!” “Jé, Dino, Dino, Dinóóó!” zaječela
Jaruška. S chutí vylovil z mastného papíru druhý, o něco menší
karbanátek. “Prodavačka mi řekla, že musí prodávat na váhu, a přidala
mi ještě tohohle mrzáka.” Všichni mu aplaudovali a já si v hlavě
nadepsal novou kapitolu: Narodil se Dino.
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
A
co vlastně znamená název UH?
Je to symbol nezničitelný věci. I když přelomíš tužku z umělý
hmoty, tak máš dva kusy. Když to spečeš, zůstane ti škvarek,
prostě nezničitelná záležitost. Papír shoří a zůstane jen
popel, kterej vítr rozfouká.
Ale v tenhle okamžik mi nejde ani tak o celou kapelu, jako o tebe.
Nejsi nejmladší a přitom tý energie... Co motor, pořád klape?
Já mám pořád neustálej tlak lidem něco sdělit. Samozřejmě
že co sděluju přijímaj starší lidi, moji vrstevníci, ale oslovuje
to i mladý lidi. Ačkoliv dneska je obrovskej výběr rockový muziky,
jak tuzemský, tak zahraniční, tak každý si vlastně může vybrat,
koho chce poslouchat. Mě fascinuje, že máme v publiku právě nejen
lidi, v kterejch naše hudba vyvolává určitý nostalgický vzpomínky,
ale i mladý, kterejm to něco dává. To mě fakt bere a bičuje pořád
dopředu: dělat, dělat věci nový, vylepšovat to, aby koncert byl zážitek.
A protože na nás pořád choděj, asi je to inspiruje, nechtěj už tu
oficialitu, tu techniku, dokonalost, módu, jsou tím přesycený z
radia, TV a chtěj zvláštní věci. A UH je zvláštní věc...
Mně taky nikdy nepřišlo, že by bylo pro život UH podstatný,
jestli hraje správně, jestli seděj doby a všechno to ladí... Že
tam působilo pozitivně i takový to upřímný neumětelství. Ostatně
tvoje zpívání není ani moc zpíváním, jako spíš osobitým
projevem, originálem.... Ona je vůbec spousta kapel, kde jsou vynikající
muzikanti a okopírujou kdeco a nikdo na ně nepřijde. A pak nastoupíš
ty, řveš jako bejk před porážkou a je to tam, je tam něco navíc,
co tam hodně tzv. “umělců” nemá...
Dřív jsme se drželi hesla, že ladění nástrojů je buržoazní
přežitek. Ale postupem času, a to je vývoj, to všechno dostalo určitou
formičku, ne že bysme se naučili hrát, ale už to nebylo tak falešný
a v současný to má už lajnu, správný akordy a je tam šlapavej
spodek a celej ten současnej doprovod k recitaci mejch textů je poměrně
těžkej bigbít.
Hudba Umělé hmoty není vybroušeným uměleckým
tvarem jako je tomu u Plastiků, ani agresivní výzvou, jak ji na nás
křičí DG 307. nejspíš bychom ji mohli označit za folklor
undergroundu, dotvrzuje, jak skutečné lidové umění znovu vzniká v
prostředí, kde je dostatečně podněcující tvůrčí atmosféra.
Nejsou důležité až nehorázné technické nedostatky, důležité
je, že nevystoupila na podzemní scénu jako chladná mrtvola, ale jako
horké tělo, schopné života a výrazu, a především jako tělo s ústy,
která mají lidem, kteří je pozorně poslouchají, co říci.
Magor:
Zpráva o III. českém hudebním obrození
Kde
ses dostal k nový krvi?
Dlouhán, dlouhodobej člen ze samejch počátků odešel a tehdy
vypadalo, že se to rozpadne, že neseženu nikoho novýho, ono sehnat
lidi pro tenhle směr je dost obtížný. Většinou se hudebníci chtěj
blejsknout, popřípadě vydělat nějaký peníze. Takže já jsem
musel hledat člověka, kterej to cejtí. Začnu dámou, Lucie Cvengošová
hrála se svým manželem, hraje i s Panikou 96, a u ní se mi líbila
údernost a dravost, tak jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla hrát v
UH. Ona samozřejmě nevěděla o co se jedná, tak jsem jí předložil
CD a vysvětlil jí o co jde. Taky jsem jí půjčil knihu Josefa Vondrušky
“A bůh hrál rock and roll”, aby se dozvěděla něco o
undergroundu, ona je ze Slovenska a tak toho o nás moc nevěděla. Když
to přečetla, ptala se: “A tohle jste opravdu prožili?” a já
povidám “Jo, tohle jsme všechno prožili a jestli se ti to líbí,
tak můžeš sednout za bicí nástroje, bouchat s UH a prožít taky něco.”
A bylo to. Byl podzim 1995 a v zimě už jsme vystupovali jak se
starejma věcma, tak s novejma. Novej člen je ještě basák, i když
UH měla velkou smůlu na baskytaristy, vystřídalo se v ní snad 10
basáků, hodně dlouho jsme neměli stálýho. Tenhle vypadá na stálo,
ačkoliv je z Jablonce nad Nisou, objevil jsem ho v tamním klubu Zebra,
problémem nebyla ani vzdálenost, je dost často pracovně v Praze. A
pak je tady asi největší klíč k otevření kapely, která hraje
moderněji, a tím je Dan Lundák, sólová kytara. Nahradil Alfréda a
od té doby se změnily hudební aranže o 100%. Využívá dost sólovou
a hrubou kytaru, zatímco Alfréd hrál monotonějc. Já s Alfrédem hrál
takovou dobu, že už jsme spolu hrát dýl nemohli. V posledním období
jsme se dost hádali, vyhrotilo se to, každej měl i svý osobní problémy,
on byl trošku jinde, my jsme chtěli, aby to bylo jako kdysi a on zase
z nás chtěl udělat takový doprovodný stroje a to jsme nechtěli my,
tak jsme se nakonec dohodli, že odejde. A já si myslím, že je dobře,
že máme nový členy, je to oživení. Alfréd má i přínos pro DG
307, s kterejma teď hraje. Ačkoliv na koncerty už moc nechodím, na
DG jsem byl 2x a Alfréd se mi hrozně líbil.
Ale pořád tam zůstavaj ještě dva skalní členové UH, postarší
pánové, Jindra a Picek...
Jindra Belant nastoupil někdy v 75 a Jirka Picek Fryc asi v 76, kdy
přišel z Bílýho světla. A tehdy nastalo i dělení na UH II. a UH
III. Vondruška odešel a chtěl si ponechat název UH, což se mi vůbec
nelíbilo. Nakonec jsme se dohodli, že on bude mít UH III. s tím, že
on vždycky chtěl mít kapelu spíš hard-corovou, chtěl znít jako MC
5 a hodně tý kytarový tvrdosti, proto tam měl Jirku Mareše na
kytaru. Svým způsobem to nebylo špatný, ale s UH to už pak nemělo
nic společnýho. Tahle formace mu vydržela 2 roky, vystoupili jsme
společně v Bojanovicích, ale tam UH I jasně zvítězila, ačkoliv
tam s nima tehdy vystupoval jako zpěvák Egon Bondy. Vondruška založil
kapelu Dom a pak jsme vystupovali jako UH už bez čísla. A tahle UH
pak hrála do roku 1977. Rozpadla se proto, že mě vyhodili s tím, že
jsem údajně nejezdil na zkoušky a potuloval se místo toho po krajích
českých. Dlouhán, Alfréd a Picek si založili kapelu Surreorealistic
Psychodada Band. Já jsem hrál s Vasilem a Bacilem v Dřevěným sendviči
a vystoupili jsme vlastně jenom jednou na Silvestra v 78 na Vísce.
Byla to jen taková chvilková záležitost.
Byli jsme pane Vondruško lepší,” objal mě
Egon Bondy. “To víte, oni básníci přece jen nerostou na
stromech.” Nehledě na to, že to řekl trochu předčasně, jsem mu
zulíbal vousy a abych si to ještě potvrdil, zašeptal jsem: “Víte,
pane doktore, i když si Dina pro jeho snahu nesmírně vážím, tak některým
jeho textům už vůbec nerozumím.” “Ale prosím vás, tím se
nemusíte vůbec znepokojovat. Až na vyjímku té “Zimní noci” to
jsou vesměs pitomosti rodu necky-kecky...”
Ještě jsem si na WC nestačil navléknout šusťákovou imitaci kožený
bundy a cítil, jak mě kecky nesou do sálu... “Rtuť v teploměru
klesá, sluneční muž k obloze stoupá. Stále ještě někdo z toho
zoufááá...” V protichemických kombinézách vypadali jak prcgumy.
Dinův řev ale byl nesen zvukem, který mne proměnil v rock’n’rollovou
encyklopedii. To, co jsem potřeboval, jsem v ní nenašel. Proti
tomuhle by mi nepomohli ani pavouci z Marsu, ani řev Detroitu.
“Tak jak klání vidíš?” zeptal se mě u stolu Larry. “Jsme sami
dva a kněz a z peněz si uděláme řetěz do hlubokýho hrobu” táhlo
se z pódia. Přitom jsem se nedokázal diplomaticky vyjadřovat. “To
je Alfréd, největší chyba mého rock’n’rollového života. Tím,
co dokázal udělat s Dinovými texty se na naší scéně zařadil hned
za Mejlu a Knížáka.”
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
To
jsme se elegantně přenesli přes proces s Plastikama a policejní zátah
na českej underground v 76 roce...
Tahle doba byla úplná katastrofa. Nikdy jsem nepochopil, proč
lidi, který dělaj kulturu, zavíraj. Do basy patřej zloději, vrazi,
násilníci a tak, ale zavírat za to, že se mladý lidi bavěj? Byla
to nejtvrdší doba, neustálý výslechy, kde se co připravuje, kdy
budeme hrát, co je s Plastikama, stále se ptali na Jirouse, Bondyho,
doktora Němce, Danu Němcovou, na spousty lidí. Párkrát jsem byl na
cele v Bartolomějský, v Konviktský, jak zazvonil ráno zvonek, bylo
to jasný, naložili mě do černý volhy a jel jsem na Barťák.
Jako
první vystoupila rocková skupina Umělá hmota: byla oslabena o flétnistu,
zatčeného na autobusovém nádraží v Praze těsně před odjezdem na
koncert. I tak bylo její vystoupení neobyčejně vyzrálé, především
po duchovní stránce, a výrazně předznamenalo chiliastickou atmosféru
celého festivalu. Dino, autor textů skupiny, zpíval svoje křečovité
vize, zabývající se posledními věcmi člověka: Živí na stromech,
mrtví v rakvi, My dva a kněz, Druhej svět, Konec trilobita.
Magor:
III. hudební festival II. kultury 1.10.1977
Nelekal
ses těchhle tlaků?
Vůbec, naopak šel jsem do toho víc. Když byli kluci zavřený,
řikal jsem si že se musí pokračovat, tak jsem udělal na svý triko
pár diskoték a když pustili Pavla Zajíčka, uspořádal jsem někdy
v roce 1976 v hospodě Na poště pod Vyšehradem koncert UH. Udělal
jsem 2 koncerty Na poště a akce proběhla úplně suprově a sebrali mě
až po ní, kdy mi vyhrožovali, že na řadě po Plastic People je UH.
Mě šokovaly ty lži, který se předkládaly veřejnosti, do poslední
chvíle jsem nevěřil, že bude soud. Nakonec byl a bylo to tak sprostý,
co udělali, že mě to utvrdilo v práci proti nim a dokázat jim, že
tady je kultura a že tady bude i za cenu kriminálu. Byl jsem proto nepřítel
a narušitel socialistickýho pořádku. I když UH pro ně nebyla
nebezpečná textově či hudebně, my jsme byli nebezpečný přátelstvím
s lidma, s intelektuálama....
A tehdy přišel tvůj podpis pod Chartu 77?
Na to je jednoduchá odpověď: Ječná č. 7. Kultovní byt, kde jsme
se scházeli, spali, jedli, chodilo se tam na kávu, pohovořit s lidma.
A tam se v 77 přinesla Charta, tak jsem si to přečet a okamžitě
jsme s Vondruškou podepsali. Do Ječný jsi mohl přijít kdykoliv, ráno,
večer, naproti ve vikýři byla kamera, aby věděli o každym, kdo tam
jde. Scházeli se tam lidi z celý republiky. Přijeli do Prahy, okamžitě
do Ječný, pak se šlo na pivo, z piva zase do Ječný, došlo se se džbánkem,
popíjelo se, džemovalo, prostě taková pohodička. Ale vyšel jsi ven
a bylo po pohodičce. No já už měl kolikrát takovej strach, že jsem
v jednu chvíli fakt myslel, že to odvolám. To byly neustálý výslechy,
ráno, v noci, zavíračky na 48 hodin,
nabízeli mi neustále spolupráci nebo vystěhovaleckej pas, že
mi ho udělaj přednostně, že vyjedu do 4 měsíců, i celý kapela,
abychom mohli hrát na Západě, tady že o nás socialistická společnost
nestojí. Nebudu si hrát na žádnýho hrdinu, ale překonal jsem to, i
vyhrožování fyzickou likvidacím, vydržel jsem to a teď jsem rád.
Ale takový lidi, který podepsali v osmdesátejch letech jenom proto,
aby se mohli vystěhovat, ty neberu, to bylo jen z prospěchu. Mně ta
doba spíš hodně dala. Já jsem se díky totalitě naučil žít, být
progresivní. Nebýt totality, možná by UH ani nevznikla. A i kdyby
vznikla, bylo by to všechno jinak, protože v tý naší hudbě je náboj
doby cejtit.
V roce 1977 se podařilo UH II zorganizovat dvě
vystoupení na Vyšehradě v restauraci Na poště. Tenkrát tam dělal
vedoucího Ota Semotán, známý a člověk oddaný big beatu. Nejdřív
se tam vyzkoušela diskotéka, aby se zjistilo, jestli to tam bude mít
hladký průběh. Desky s Beefheartem lítaly až ke stropu a pivo teklo
proudem. První vystoupení UH II. bylo 17.3.1977 na uvítanou Pavla Zajíčka,
který byl jedním z odsouzených v procesech proti undergroundu. O čtyři
týdny se hrálo znova, tentokrát to byla oslava narozenin Jarky
Kukalové. Nakonec produkce Na poště skončila tím, že si nájemnice
ze 4. patra stěžovala, že jí drnčí v kredenci sklo.
-kh
- : Vokno č. 17
Ty jsi měl ale taky nějaký
soudy, jestli se nepletu...
Ale ty neměly s kulturou nic společnýho. I když...to jsem šel z
mejch parnikovejch narozenin, vystoupil jsem v Orlíku na stůl
zabalenej do český vlajky, tak na mě zavolali policajty, já jsem s
nima nechtěl jít, přijeli s posilou, srazili mě k zemi, přes kuchyň
vytáhli ven, odvezli na záchytku a druhej den na výslech. Bylo z toho
pobuřování a napadení veřejnýho činitele. Ale naštěstí byla
amnestie. A ten druhej případ vlastně s kulturou taky souvisí. V
roce 1988 jsem byl v Mariánkách, na vernisáži obrazů a skončil na
dva měsíce ve vazbě, ačkoliv to bylo povolený národním výborem.
Byla v tý hospodě zavíračka a přijeli policjati, tak jsme je
vyhodili a oni si počkali venku, legitimovali nás a Metuda zastavili,
zkroutili mu ruce, nacpali do auta a chtěli odvézt. My jsme to
zaregistrovali, zatarasili jsme jim cestu, otevřeli dveře, vyrvali ho
ven, utrhali jim vejložky a chtěli převrhnout jejich auto. Byla strkačka,
padla nějaká rána, oni hned na nás slzákem a já dostal zásah slzným
plynem do obličeje, tak jsem přešel na druhou stranu ulice. U auta
byly ještě nějaký dozvuky, já měl v náprsní kapse flašku vodky,
kterou jsem vytáh a pro výstrahu jen tak ležérně hodil obloučkem
směrem k nim. A ona zrovna jednomu z těch policajtů padla na hlavu,
rozsekala se, všude krev, on padnul na kapotu a pak se svalil pod auto
a to mi bylo jasný: Jsme v prdeli. Ale nedokázali mi to, ani nevím,
jestli by se to mělo zveřejnit. Takže jsem byl trestanej za útok na
veřejnýho činitele a za útok na veřejnýho činitele se zbraní,
protože tu láhev považovali za zbraň. A za tuhle pikantní záležitost
jsem skončil ve Vikmanově na vazbě.
Vraťme se zpátky do roku 1979...
To byl rozpad na 10 let, od roku 1979 do roku 1989 UH neexistovala.
Ale psala se koncem 80tých let nová kapitola, a to se skupinou
Litinovej Pepa And Průmyslovej plyn. V roce 1988 jsem byl osloven básníkem
a výtvarníkem Jiřím Sviní Fialou z Mariánských Lázní s tím,
jestli bych zpíval s kapelou, kterou založil. Mně se moc nechtělo,
ale přesvědčil mě, abychom přidali pár starých věcí UH a
nakonec jsem nabídku přijal. I když nejsem a nebudu takovej zpěvák,
kterej by přelítával z jedný kapely do druhý. Měl jsem samozřejmě
i obavy, jestli to zvládnu. Ale bylo to nakonec zajímavý, hráli jsme
dost ostrej hard-core a ta doba pro mě byla dobrá, protože člověk
si zkusil zase jinej styl. A i když jsem zpíval pořád stejně,
nebyla to klasická UH. Rád na to vzpomínám, zkusil jsem si to i z
jiný strany.
Proč zrovna takovej podivnej název?
Fiala říkal, že by mělo být v názvu něco průmyslovýho, tak
vzniknul ten Průmyslovej plyn. A já vymyslel, podle toho, že
Stalinovi se říkalo “Železnej Pepa”, toho Pepíka. Ale nechtěli
jsme železo, protože litina je pevnější. Sice je křehká, ale je
pevná, tvrdá, taky to byl takovej hard core. Nahrávky nějaký
existujou, ale jsou to jen koncertní a v dost špatný technický
kvalitě.
11.6.88
v klubu U Melounu jako druhý vlétá na scénu Litinovej Pepa And Průmyslovej
plyn. Konkrétně J.S.Fiala seberealizující se v extrémním řevu svého
hitu “Půlnoční Vinohrady”. Soubor je od Dasnic rozšířený o
druhou kytaru a v druhé skladbě “Jsem zákeřnej” se díky závadě
na bicích nastupovalo třikrát. Toho využil podnapilý Miroslav M. J.
a během hry trhal zpěvákovi mikrofonem, takže ten měl velké potíže
s deklamací zpěvu. Po zběsilém hard-výšlapu písně “Jsem zákeřnej”
však seskočil z podia a s vitalitou sobě vlastní srazil pěstí
karlovarského pseudopoetu do prvních řad publika. V následujích
skladbách pak již jen recituje a působí ve sborech. Bohužel. Druhý
zpěvák Dino Vopálka, kanibalisticky zmalovaný v obličeji
psychedelickými znaky a se zelenými spánky ve světlých vlasech,
nastoupil v temné undergroundové skladbě, posléze uvedl zpěvačku
Mirku Neckářovou. Ta se graduje z něžně lyrických rockových šansonů
do tvrdých rockových aranží s ještě tvrdšími texty. Její projev
byl strhující a bezchybný. Projev Litinového Pepy vyvrcholil sérií
hitů Dina. Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn je hraje určitě lépe
než UH. Kvákadlo v „Broucích” a rychlý rockový odvaz ve
“Vymykání” a závěrečná „Z vodovodu alkohol“ dostaly
publikum do varu. Skupina zde odvedla pěkně tvrdý kus práce a jsem
zvědavý na její další vystoupení.
Karel
Hnůj - Plzeňský: Voknoviny 8/88
Pak přišel slavnej rok 1989 a s ním tvoje narozeniny na parníku.
To bylo přesně 27.9. 1989 kdy jsem si objednal parník s tím, že
Litinovej Pepa And Průmyslovej Plyn tam vystoupí. Pak mě napadla myšlenka,
že bych pozval kluky, abychom udělali vzpomínkovej večírek UH.
Souhlasili, tak bylo pár zkoušek a zahráli jsme si, lidem i nám se
to po desetiletým odpočinku líbilo. Ale tohle setkání nebylo plánovaný
s tím, že pojedeme dál, to bylo čistě na ten večírek. Pak nás
ale zlomili lidi, když jsme hráli před Silvestrem 89 v Chomutově,
seděli jsme v hospodě u stolu a říkali si, že všem se to líbí a
že by stálo za to jet dál. Pak přišly zkoušky a koncerty po
republice, který byly pro nás velikým přínosem. Nejlepší léta
pro UH po revoluci byla léta 1990 - 92, tyhle dva roky byly super, hráli
jsme tejdně 1 - 2x, po klubech, festivalech, hlavně starý věci, dělaly
se i nový a bylo to s vervou, všichni byli nadšený, tahle sestava
byla fajn: Alfréd - kytara, Picek - klávesy, flétna, Jindra Belant -
klávesy, zpěv, Ondra Horák - basa, Dlouhán- bicí, Dino - zpěv. Po
odchodu Ondřeje se u nás střídal Milan Macháček s Jardou Horváthem,
kterej snad třikrát odešel a třikrát se zase vrátil. Přivedl s
sebou i kluka, kterej hrál na housle a UH s houslema vypadala opravdu
dobře, asi půl roku s náma hrál Pavel Cigánek, teď hraje na housle
a kytaru v DG 307.
Takže tam byl jinej jenom basák oproti konci v roce 1979. Jak vůbec
probíhal konec UH?
Poslední koncert s náma hrál na basu Váňa, Ivan Bierhanzl.
Volal jsem mu, že to obnovuju a on, ačkoli to schvaluje a je to fajn,
tak do toho nejde, protože už je to dávno a že nebude oprašovat
starý věci. Na jednu stranu jsem byl zklamanej, ale na druhou stranu
to bere člověk jinak s tím, že má docela i pravdu. On se teď zabývá
spíš vážnou hudbou, s bigbítem skutečně nemá nic společnýho,
ale to je normální vývoj, na ten parník to mohl ale udělat. Takže
jsem požádal Ondřeje z Litinovýho Pepy, kterej to vzal. A byly krásný
koncerty, Pardubice, Bratislava, festivaly. Na Louny samozřejmě nemůžu
zapomenout, tam jsme u tebe hráli snad pětkrát a jednou jsem tam
vyzval při Barbaře, jestli za 200, - kaček by si s náma nějaká
holka nezatancovala, aspoň do půli těla. A jedna co neměla na pivko
to vzala, ale já jí říkal: Pojď sem, já to potřebuju
zkontrolovat, tak jsem si jí vzal do šatny a tam jsem kontroloval to
její krásný poprsí a do toho přišel Alfréd s kytarou, že bude
ladit a spadly mu brejle na špičku nosu: ‘Dino, co to zase vyvádíš?’
Pak jsme se dohodli, kdy má vystoupit a po sólu harmoniky s flétnou
se zjevila zpoza opony a tančila tam do půli těla nahá. Je velká škoda,
že tam nebylo video nebo foťák, ale na druhou stranu jsem zase rád,
že to bylo jenom pro lidi, který tam tehdy byli.
Vraťme se k
historickejm sestavám UH...
Největším přínosem pro UH byl bezesporu Alfréd, protože jeho
kytarou tam dal hodně, dělal hudbu, já text. Kvašňák, hodnej kluk,
ale s ním by se nedalo vystupovat. Standa Vokoun na kytaru hrál výborně,
takovej beglajt, loureedovskej, on složil hudbu ke Slunečnímu muži.
Ale tahle sestava (stejně jako ta předešlá) nikdy nevystoupila, a to
mě mrzí zejména kvůli Standovi, i když jsem mu dával několikrát
šanci. Na Borátě když jsme měli 20 let výročí, se zpil tak, že
nemohl na podium a i pozdějc byl dost mimo. Pak přišel Picek a výrazně
obohatil zvuk, výborně se doplňoval s Alfrédem. Picek dělá hudbu
zase pro změnu teď, nahraje si to na kazetu piánem a flétnou a na
zkoušce to dáme dohromady, ale kostřička je od Picka. Já na žádnej
nástroj neumím, to by se UH musela vrátit zpět do roku 73, kdy jsme
hráli na ty kufry a tak.
Po nedělní
procházce s Dinem nás na Čurandě uvítal Vůdce. Nejdřív nám
vynadal, co je to zhovadilost, aby se rockeři v neděli procházeli
kolem Vltavy. S tím, co nám přinesl, ale dlouho nevydržel dělat, že
je naštvaný. “Pane Hora, tři fernety! Tak co jsem, Dino, říkal?”
“No, objednal jsi tři fernety,” odvětil mu prostoduše Dino.
“Kurva, to seš tak nejapnej, nebo vychcanej? O nějakej chlast teď
neběží, to, že to dělám, za to můžeš ty. Pane Hora, ještě tři!
Dino, ty zvíře, vždyť ty jsi za pouhé dva koncerty překonal samotného
Hajniše. Ty seš nejslavnější psychedelický zpěvák všech dob.
Pozval jsem do Mokropsů svého kamaráda, doktora psychiatrie. Přijel
na vás až z Beřkovic! Dneska ráno telefonoval a řekl mi, že tvůj
přednes “Boha pekelného sexu” ho tak vzal, že jakmile jsi dozpíval,
vyneslo ho cosi ven, sedl do auta a pral to domů stovkou. jak prý za ním
zapadly dveře bytu, vlétl po hlavě do mísy a poblil se.”
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
Už jednou jsme byli za revolučním rokem 89, vracíme se opět za něj,
do 1991, kdy vám vyšlo první CD u Globusu. Proč jste nepoužili, tak
jako skoro všechny kapely z týhle doby, původní nahrávky UH?
My jsme to všechno natočili znova, protože jsme to chtěli
prezentovat tak, jak hrála UH v tý době. Nahrávali jsme to v Pasti v
Hradci Králové na velikonoční svátky, což jsme za ty tři dny
stihli. Hráli jsme live dohromady, jen tam nakonec přimíchali kytary,
flétny a různý doplňky. Při nahrávání jsme popíjeli pivečka,
Langr nás chodil obveselovat, Kocour, civilním jménem Karel Havelka,
stará mánička a majitel Globusu, to platil a vydal na LP a CD. I když
Kocour nám měl nakonec za zlý, že jsme nevydali ty původní syrový
věci, někdo říká že ta nahrávka ze 75 roku, kterou dělal Robin Hájek
na Revox, je možná kvalitnější než ta z Hradce Králové.
Vydání alba Umělé hmoty je nejenom poctou jedné
české undergroundové kapele sedmdesátých let, která přes slavné
Plastic People nebyla tak vidět, ale i oslavou vůle party lidí, která
nikdy nerezignovala.
Josef
Vlček: Rock + Pop 14/92
Tahle
nahrávka je dost povedená, legendární, morbidní (viz úvod), jak
jste toho docílili?
Nám se taky strašně líbila. A navíc já mám rád morbidní věci!
I to, co píšu v současný době, tam už není ta radost z pivka, z
holek, z jara, ta morbidnost je z tý zachumlanosti sama do sebe, určitý
věci se na tebe tlačej, venkovní záležitosti a já mám rád tenhle
momentální stav mý osoby, mý duše, vytahuju to ze sebe, dávám ho.
Navíc se styl práce nezměnil, pořád je to tak, že se zhudebňujou
mý texty. Slova jsou první, hudba vzniká až podle nich...
V roce 1993 vyšlo před Vánocema druhý CD “My dva a kněz”.
Osobně dost nerad vzpomínám na to, jak to nakonec dopadlo.
Distribuce neexistovala, deska snad leží někde v prádelně či co,
na pultech není, bez reklamy, všechny nás to navíc stálo spoustu
peněz, který doteďka chyběj. Holt jsme vybrali špatnou firmu...
Jakej je na ní tvůj názor? V čem je jiná než ta předešlá
deska?
Na druhý jsou hlavně nový skladby, zatímco na první jsou ty
starý. Sice znova nahraný, ale jsou podaný jako z tý doby. Druhá
deska přinesla nový věci, zhudebňovaný Alfrédem a jsou takový
rockovější, melodičtější. Ty předešlý skladby byly přece
jenom monotonnější, tři, čtyři akordy. I když já se k
monotonnosti neustále hlásím. Ale přesto je to podle mě výborná
deska, i když dnes UH hraje ještě tvrdějc. Svý tam udělal i speciální
host, Mikoláš Chadima, starej příznivec UH. Jednak tam hraje na
saxofon, jednak nám dost poradil i při práci ve studiu. Bohužel se
asi k lidem tahle nahrávka moc nedostala a už zřejmě nedostane.
Co dál?
Já bych velice rád vydal nahrávku s touhle sestavou, ale nejsou
peníze, ani vydavatel. Kocour nemá o UH moc zájem, není to holt nějak
moc prodejný. Prej: ‘Dino, až se UH prodá 20 000 kusů, tak přijď.’
A snad i ty archivní záležitosti by měly bejt na světle, zejména
ten záznam z roku 1975 ze zkušebny. Kdyby se to vyčistilo, bylo by to
skutečně velice kvalitní a dobrý.
“Dino, ty seš šoumen, jakej v Praze vod ztráty
Hajniše chyběl. vy musíte hrát dál! Já vám tady slibuju, že hned
po Plastikách a DG vás nechám natočit desku pro Západ. A Dino, ty
budeš na titulní straně tak, že bude vidět pouze břicho s tvým
obrovským symbolem boha pekelného sexu..” hlaholil Magor. Dlouhán
se uchechtnul, že to ji určitě koupí všechny kláštery, protože
jeptišky jí budou vyhánět duchy.
Josef
Vondruška: ... a Bůh hrál rock’n’roll
A čím se vlastně živíš?
Já se živim pořád klasicky, jsem malířem pokojů, dělníkem.
Jsem na volný noze, když mám práci makám, když ne jsem doma, nebo
jdu za kamarádama, jedu na chalupu. UH je můj koníček, my jsme nikdy
nehráli pro peníze, a když něco dostaneme, tak je to na pivo, na párek,
na dobrou večeři, stejně to jde všechno do éteru. Já mám dost
velkou spotřebu, mám rád kořalečku, takže na uživení hudba UH
absolutně není. Myslím si, že kdybysme se tím živili, tak by UH šla
do prdele, tím byznysem, pochybuju, že bych to udržel. Mým snem bylo
mít vlastní rockovej klub, ale nejsem moc podnikavej typ, takže to zůstalo
spíš na úrovni představ.
Vašek, ech, pan prezident, by nepomohl?
S Vaškem jsem se potkal naposledy na výstavě Jardy Kukala na Můstku,
prohodili jsme pár slov, podepsal se mi do katalogu AHOJ DINO a říkal:
UH, to byla taková zajímavá kapela, když jsem vás slyšel na Hrádečku,
tak jsem nevěděl kam vás zařadit, co je to za styl. Tak mu každej
rok posílám novoročenky UH. Jarda Kukal je mrtvej, udělal spoustu práce
v undergroundu, hrál v DG, fotil, udělal spousty fotek Plastiků
Mejla byl kmotrem vašeho druhýho CD....
Poprvé jsem viděl Plastiky v Efku, přes podium byla natažená
šňůra, na který visely podprsenky a různý dámský prádýlko a
Plastici vystoupili v černejch hábitech, po stranách ohně a hráli věci
od F. Zappy, Velvetů, pár vlastních. Pak jsme s nima mockrát hráli
nejen jako kapely, ale měli jsme i fotbalovej tým, když po revoluci
točili živák v Roxy, tak jsme tam taky hráli s nima. Fiction jsem
viděl jen jednou, hodně se mi to líbilo, je to mejlovina, ten se nezmění.
On je originální, Mejla když něco složí, i když pro UH nebo Karla
Gotta, tak bude každej cejtit, že je to od něj. Je osobitej a výbornej
hudebník, výbornej skladatel. Kolikrát jsem mu říkal, aby zaskočil
k base u UH a nebyl proti, ale měl jsem hrozný obavy, že by do toho
začal šťourat a všechno překopávat, což by se mi nehodilo.
Co posloucháš?
Hlavně rádio. I když mám spousty vynylů i kazet, ale mým vzorem přes
všechny ty léta zůstal Cpt. Beefheart, jak svou dymanikou, tak svým
hlasem na mě strašně zapůsobil. Taky místama vykřikuje, místama
recituje, místama zpívá a u něj se mi hrozně líbilo spojování
jazzu s rockem, syrově, temně, monotonní spodek. Anebo Wild Man
Fischer , to byl takovej šílenec z Los Angeles. Zappa mu vydal kdysi
desku, šílenou, totálnímu cvokovi. Tak to se mi samozřejmě líbilo,
protože já mám rád cvoky. Byla to velká inspirace, taky neuměl hrát
na žádnej hudební nástroj a přesto se doprovázel na kytaru. Spíš
ty starý kapely, Cooper, Velveti, Iggy Pop. Z těch novejch ani nic moc
neznám, nic nesháním, spíš ty věci monotonnější, zajímavej zpěv...
Pokud poslouchám UH, tak jenom z pracovního hlediska.
A jakej je tvůj názor na porevoluční euforii, kdy se k
undergroundu najednou hlásilo tolik lidí a byly toho plný sály...
Já si myslim, že na jednu stranu to bylo dobře, protože se to
dostalo aspoň mezi veřejnost, utajovaný záležitosti. A třeba si některý
lidi řekli, že to bylo asi trochu jinak, než jak jim to 20 let servírovali.
Samozřejmě, že pro ty komerční to byla jen móda a žádnej zájem
neměli.
A co rozpady strejch part, který následovaly?
Ty centrály, ty hospody, kde jsme se scházeli, protože jsi tam našel
lidi, který ti měli co říct, nefungujou. Tuhle jsem byl U zpěváčků,
katastrofa, panoptikum totálně vymáčenejch lidí. Nemáš si s kým
co říct, upíjej se a na UH nejdou, radši se zmáčej pivem. S těma
lidma se nemá už cenu bavit, to jsou obyčejný opilecký žblechty,
který nemusím poslouchat U zpěváčků, to si můžu sednout do první
putyky na rohu kdekoli v Praze. Dřív jsme se centralizovali do určitejch
hospod, kde docházelo k setkání bezvadnejch lidí u dobrýho piva. U
Glaubiců, Na Klamovce, U Slunců, Na Čurandě....
V tý době jsme začali chodit do hospody Na Čurandě,
kde se scházela parta kolem skupiny Umělá hmota. Za čas tam chodila
velká část pražskýho undergroundu. V televizi běžel lidem opěvovanej
seriál “Chalupáři”. Párkrát se mi stalo, že jsem dorazil Na Čurandu
a byl jsem svědkem neuvěřitelnýho výjevu. V hospodě, narvaný k
prasknutí, bylo ticho jako v hrobce. Nejortodoxnější vyznavači druhý
kultury seděli s otevřenejma hubama a sledovali další příběh
nekonformních buranů. Běda tomu, kdo si dovolil nahlas objednat pivo.
Jakmile příběh skončil, undergrounďáci plynule navázali na přerušený
diskuse o poslední desce Lou Reeda a podobně.
Milan
Hlavsa/Jan Pelc: ...bez ohňů je underground
...září/říjen
1996, LÁBUS
Úryvky
z textů Dina Vopálky, zhudebněné skupinou UH v rozmezí let 1974 -
1996:
MRTVÍ NA STRUNĚ, MRTVÍ VRAKVI: ....Teď ležíme v rakvi/a je nám stále veselo/jako když jsme viseli nad
dlažbou/a viseli jsme na struně...Když jsme viseli na struně/dlažba
byla politá krví i močí
MY DVA A KNĚZ: Už klečíme u oltáře/kněz nám stále káže/Svatba
v černých šatech a černými prsteny/venku už je viditelno/po
civilizaci nic, nic nezbylo...Jsme sami dva a kněz/z peněz si uděláme
řetěz/do hlubokýho hrobu/V hrobě budeme mít radost/že jsme sami
dva a kněz
ALKOHOL Z VODOVODU: Kdyby místo vody z vodovodu tek alkohol/to
bych byl pořád na mol/to by pak byly pořád prázdný hospody/a v těch
hospodách prázdný stoly...Lidi by byli notorici/zvířátka by byli
alkoholici/svět by byl obrovskej sud alkoholu...Myl by sem se v
alkoholu/jako kdysi z vodovodu/vlasy by sem si myl v rumu/za pár let
bych byl v drnu
VYMYKÁNÍ: Vymykám se z děsu/který celý týden nesu/zamykám
se před strachem/každou hodinu tě někdo může píchnout bodákem/lezu
na stromy/nepříjemných lidí jsou miliony/nechám si narůst křídla/ale
nejsou narkotika/topím se v chlastu/vidím před sebou dvojitou
masku/točím se dokola/kolem jsou samá krematoria...šílenost děs a
strach/hoď za sebe a bojuj/proti špatnostem/mluv sám za sebe
BROUCI: Je večer nebo ráno/vůbec se nemůžu zorientovat/ležím celý
rozlámaný/a cejtím jak se mi nafukujou ruce...Hlava mi třeští/vidím
moře brouků/různých barev...Ale jeden je rudej/musím ho zneškodnit/protože
mi v hlavě dělá galimatyáš...jako bratří v roce - už nevím/začínám
usínat/brouk rudé barvy zmizel
DRUHEJ SVĚT: Řeky potečou do kopce/nebudou mít žádnýho
ovladatele/domy se budou stavět na mracích/proto aby žádnej
establishment tam nemoh přijít/stromy budou bez kmenů/všude bude
spousta kamenů/Panenka Marie bude chodit po větvích/a bude rozdávat
karamely dětem/které budou chodit ve vzduchu po hlavě/aspoň nebudou
vypadat tak nevychovaně....Za pár let/bude náš svět/Za pár
let/bude druhej svět
OKAMŽIK VYVRCHOLENÍ: Radostně tancuju se smrtí/je to okamžik
mého vyvrcholení/na střechách vlní čardáš/k měsíci již nikdy
očima vícekrát...V kostelní věži hodiny potichu duní/na chodníku
se lid všemu diví/přišel okamžik mého rozjetého vyvrcholení/radostně
tančím v blátě se svojí smrtí
JEDNA, DVA, TŘI...: Špinavý proud rozvodněné řeky/uťatá,
šlachovitá, krvavá hlava Medůzy/zachycená na břehu nesnášenlivosti/nasycená
svým výkřikem totální hrůzy...
ČERNÁ
RUŽE: Sehni se pod postel, vytáhni tu plesnivou kytaru/ s kterou
jsi řádil před lety ve vlhkých sklepích/Bronzový řetězy oviň
kolem oteklého krku/už tě nebaví poslouchat řeči přerůzných...Ve
světlých džínách svíjíš se na zaprášeném podiu/v kytarovém
rytmu ošlehán prudkými parfémy...V kůži oděn nadále/okolo krku
žhavý korále/krutě řádit v lokále/s plesnivou kytarou nadále
ZNOVU ZROZENÍ: Já jsem nesmrtelný muž oddávající se rozkoši/všechny
sliby jsem již splnil do radosti i blbosti./Hněvu jsem pln, tak jako
narvaná krosna turisty/klečím před tebou, zpěv svůj jsem dostal od
nebeských Bohů/zdráv buď nebeský Bože, dohlížej nad chvějící
se zemí...Otevírám flašku piva, pro lupiče těla/líbezné květy
vzácné pestíky ustrašenosti./Nadarmo mnoho býků sralo na olympských
polích/zlaté pruty z temné hlubiny zemské/propouštím z nesmrtelných
srdcí všechny ženské
OPERACE: Ve vočích řádí silná nenávist/provrtaný mozek
lehounce vyoperovat/Metla lidstva je snad ty drogy a alkohol/v nůši přinést
hvězdnej prach a také hlahol/Do dutých hlav nesypat železnej lektvar
MĚSÍČNÍ KRÁL: V bouři tónů polykáš nože, zvony zvoní
dál/bílé tanečnice svíjejí se v ulicích mezi domy/zarudlý jedeš
na hříběti přes celý sál/prázdná dlaň, prázdný žaludek, prázdná
ulice, prázdné dvory...Ze ztraceného zlatého kufru havrani vyletí/v
posteli svíjíš se dál, v ruce svíráš slunečník/líbáš křídla
anděla, který každou chvíli odletí/zesláblý, zpocený, padáš z
mraků na zelený kulečník
STAMILIONOVÝ ČERT: Lotosové květy kličkují mezi kapkami deště/oslňující
výkřiky berou barvu květu/pingpongový měsíc drží sluneční peřeje/žluté
masturbační rukávy změní v ženě barvu/Na břiše velké svědění,
krovky sténají/zpocenou přikrývku odhoď, vejdi do/dřevěných dveří,
proti tobě slzící jezero/sevřeno malátností, hodiny odbily čtvrt
hodiny/pro šat svítící...Pod zemí cosi duní, to čerti se smějí/Rohy,
chlupy, vocasy, s Luciferem se řehtají
BORÁTOVSKÁ PÍSEŇ: Rock and roll bodá bílé mraky/sevřen
hromem bleskem jseš taky/ Uvolnění najdeš v keckách v kaštanovém
listí/chřestýš svýma očima v dáli to jistí... Pořád frčí
rock and roll/kdo ho nezná je magor/rock, rock, rock and roll/uprav
vlasy do fazon...Tancuj na parapetu cizích domů/pošlapej kazety zlatých
řetězů/Klavír pořádně přišpendli k podlaze/sladké bonbóny
rozdej matce vose...Zase světlo bliká v temný noci/ve dne budou zase
strašný kecy/Ze zlozvyku nosíš v kapse kalhot peněženku/do zelenýho
mechu vhodíš svojí taktovku. |
