|
Adventní
alba
Charlie Soukupovi
Probudil jsem se ze sna,
možná ztajeným stonem.
Nesmím se potit krví,
jen acetonem.
Nad vesnicí
tichý měsíc,
lidúna maličká.
Kreatura moci
drží mě za ruku, hýčká,
kolébá.
Za chvíli Balabán koštětem mocným
z Nonstopu vymete noc.
Na viaduktu Balabenky
zahouká vlak.
Je vlásek věru tenký
po
němž ručkuju sem a tam.
x x x x x
Tolik šťastných
dnů
dávno jsem neviděl
a přesto smutek vane
z nich
Víš? Víš to? Víš?
Ve dlaních Pane držíš nás
a přesto ve vymezených dních
trápíš nás mučíš a zkoušíš
Víš?
Víš to? Víš?
x x x x x
Blíží se láska
k lásce
milují se o sebe se otírají
neštěstí hlásí se o svá
práva:
být nešťastným oporou
Ve větvích sedí ti
pro něž
na zemi není už místo
Něžní a
jemní
Udivená luna
noc udivená také na
ně
se dívá
x x x x x
Štb.
kapitánovi Vilému Gothovi
Budiž Ti země lehká
budiž Ti nebe lehké
Až tě ta holka nechá
nebo nenechá
ať je ta holka lehká
nebo těžká tak
že na srdci jak závaží
z olova milostně leží ti
Potichu vplížíš se
do ložnice prázdné
po ránu ranní svit
vše ukáže ti jasně
smrt s kosou
svícen zlomený
lastury holé
plžatek bahenních
V
Dačicích 24.8.1992
|
Be
stoned!
Eugenu
Fialovi, který mne naučil žít
Zářící prsy
tvrdě trčící vůči mým očím
pod šedým svetrem lamím
pod šedým svetrem angorským
pod šedým svetrem oveček australských
Potomci Džugašviliho
jehňátka malá zašívají
pro čepice persiánové
Ach, vy zrůdy!
Jednoho krásného dne
za svitu tmy
zašiju vaše miminka
z hnusného lidského plémě
x x x x x
Potkat blázna
je možná štěstí
Potkat štěstí je
k zbláznění
milá
proč sis blázna
za muže vzala
Za starých časů
Humpolcem
chodil Richard
ptal
se který je den
Mátla jsme ho
zlá děťátka
v úterý tvrdila
že je středa
Nyní rád
sám bych
Richardem byl
Durman a blín
durman a blín
x x x x x
Laurova
cihelna
(zbytky cikánské melodie)
Tři
roky nemyju už okna,
abych tě skrze sklo neviděla,
kdybych skrze sklo čisté na ulici tě uviděla,
umřela bych touhou.
Třikrát už vystřídal se sníh,dvakrát už vystřídal ho mech,
dvakrát omítka na mých zdech sloupla se,
jako ze srdce mého okoralého
slupka po slupce loupá se,
jako cibule, kterou sami
všemi opuštěni v hrnci spolu
vařili jsme, vzpomínáš, miláčku?
V koutě místnosti,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
kde jsme se milovali,
leží peřina přichystaná pro tebe, pro mne,
prosím přijď,
než peří zatím jen zteřelé
v ní zetlí.
Milý,
kdysi jsme se tak dobře znali.
Ňadra mi vysychají, hrubnou,
nejsou už hebká,
jenom tvým hlazením hladká byla.
Slzy mi tekou potoky
do skleničky,
ze které kdysi spolu pívali jsme,
ostrou hladinu sklenice té
slzy přetékají,
vlhkost vsakuje do zdí,
miláčku přijď,
naposled zazvoň u dveří,
ani nemusíš jít dál,
jen abych tvůj
důvěrně známý stisk knoflíku zvonku
ucítila.
Pak ráda se srdcem okoralým
dočekám na smrt,
která se ke mně laskavě blíží.
Ach, miláčku,
tenkrát sklenice nepřetekla,
přestože hladina její vypouklejší byla
než moje prsa, která jsi tehdy tak rád hladil
dneska zhrublá jak skelný papír,
zhrublá jak sklený papír.
Prosím tě, přijď,
vždyť už i mně samé líto mi je,
a slzy přetékající sklenice okraj
kdysi ti milé
hrozí, že v povodeň promění se,
a vlnou poslední mě smetou do náruče tvé,
která teprve potom náruči mé
vyhýbat přestane se.
Třikrát už vystřídal se sníh
na střeše domku,
kde kdysi svými těly slibovali jsme
teplo a lásku,
třikrát už střechu toho domku
prohlodal sníh a propadl krov
tak jako moje dásně propadly se,
ze kterých kdysi rty moje rudé trčely tobě
vstříc,
miláčku.
Třikrát už vystřídal se sníh
na naší střeše,
třikrát už mezerami krovu
snesl se sníh
na moje prsa vychladlá,
která by přesto posledním žárem zahořela,
kdybys je pohladil,
milý.
Vzpomínáš, jak jsme se hřáli opuštěni
svými těly?
Pavučinu v koutě cimry,
kde kdysi milovali jsme se,
i pavouk opustil.
Aspoň tou mouchou poslední
pavoukem opuštěnou kdybych
byla,
tehdy bych aspoň doufat směla,
že jak ten pavouk krvelačný
pro mne se vrátíš.
K vychladlým plátům na kamnech
neblížím už se ani,
abych svoje ruce prochladlé ohřála si,
omítce padající ze zdí pomalu jenom vyhýbat se
učím,
mučím se vzpomínkou, miláčku,
když do dlaně dlaň teplou vkládali jsme
a pláty doruda rozpálené na našich kamnech
tehdy asi
chladnější byly,
milý,
třikrát už napadl čerstvý sníh,
roztál,
z peřiny vychladlé studené peří
vyteklo, roztálo,
rampouchy peří na vychladlých plátech
na kamnech rudě zadoutnaly,
milý,
poslední uhlíky mojí duše vem do dlaně,
nacpi je do dýmky,
prosím,
můj milý, aspoň tím uhlíkem ve tvojí dýmce
kterým poslední pokouření
rozdmýcháš,
prosím.
Zdi zplesnivěly v domečku,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
zdi, v jejichž útrobách
tak důvěrně jsme spolu byli,
omítka z nich se drolí
vlhká, zelená,
laskavější než ty,
miláčku,
protože drolí se,
aby čaj mi osladila,
který netečně míchám lžičkou.
Ou!
Ou! Ou!
|
Jan Želivský
Ke smrti pracoval
jako kdokoliv,
kdo
k smrti ubírá se.
Padala
na něho klec
a
on ji uviděl,
jak
padá
a
věděl, že ani Bůh,
Stvořitel
všeho,
mu
nepomůže.
Pomodlil
se a poklekl,
vyzpovídal
se
a
smířeně šel
nechat
se zabít na dvůr.
Pak
dvacet štoudví krve
proměněné
vyteklo
zpod vrat.
x x x x x
Na
peci plivník
pod
pecí dusný kouř
nad
střechou bílý dým
Vím
nebudeš nikdy
mým
aspoň
pohlaď mne
pohledem
posledním
Na
stoje čajník vychladlý
za
humny čejky
na
lukách
Ach
milá
do
sadu
pojď
se podívat
x x x x x
Marginálie
k
českoněmecké deklaraci
M.
Chadimovi
Chtěl jsem ti napsat báseň o šnecích ich
chtěl jsem ti složit báseň o hlemýždích ich
Chtěl jsem ti napsat báseň o jámách
do nichž upadnou - ou! ou!
o jámách!
já!
já! já! Mácha!
Chtěl
jsem ti napsat báseň o hlemýždích
o šnecích v jámu upadnuvších
ich! já! Hynek!
Jawohl, mein Libling
v skořápkách hlemýžďů rozšlapaných
krutý teutonský smích
Jawohl, mein Hynek
vyprázdněný rynek
deštěm umyté hlavy kočičí
čí město
čí skořápky
čí hlemýždi
čí šneci
či či kočičko milá má bezprizorná
či či
Po prázdném rynku hluchý řev
jak slyšet je mi ho milo:
Hynku! Viléme! Jarmilo
 |
