 |
 |
 |
 |
 |
||
 |
 |
 |
||||
|
Lábus: Proč
právě violoncello? |
 |
 |
||||
 |
 |
|||||
 |
 |
|||||
 |
 |
|||||
| Já měl tenkrát Trabanta a tak: „Jedem ještě někam!“. Vyrazili jsme připitý Trabantem do Klášterní vinárny, tam jsme do tří, čtyř hodin poseděli, takže jsem říkal: „Hele, já tady to auto nechám a ráno si ho vyzvednu“. Ale pak zase „hrdina“: Přece nepůjdeme pěšky, já ten kousek dojedu.... Nasedli jsme, já řídil, Mejla spokojenej že se veze, pohodlíčko. Vraceli jsme se do Košíř a v Myslíkový červená baterka a policajti: „Mejlo, mám zastavit nebo uject?“ A Mejla bez rozmýšlení: „Ujeď jim!“. Tak já blinkr, jako že zpomaluju, blížím se k nim a těsně před nima jsem dal za dvě a pryč, k Mánesu, do leva, pak na Jiráskův most, najednou houkačka a v půli mostu nás měli.Vyskočili z auta, vytáhli nás za ruce a Mejla se smál, jeho jen zkontrolovali a pustili, mě samozřejmě zatkli, šoupli do cely a na krev. „Pil jste?“. „No pil, to snad vidíte...“, nelhal jsem. Foukal jsem, vzali mi krev, po čáře chodil, pak mě dali do cely a do rána jsem čekal, než přišel nějakej úředník, kterej to se mnou sepsal. A Mejla spokojeně došel domů, půlku cesty za sebou a druhej den se vyptával, co bylo...No co by bylo, sebrali mi řidičák na 2,5 roku a dostal jsem 2 500,- Kčs pokuty.en soud probíhal děsně rychle, jel jsem s Vojtou Stádníkem na hory, on pro mě přijel do |  |
|||||
|
práce a já mu říkám: „Hned
jedem, já mám ještě jenom soud.“ Tak jsme tam přišli a tam asi
deset chlapů přede mnou. Vojta se rozčiloval: „Ty vole, to tam přijedem
bůhví kdy, takový zpoždění...“ Normálně za pět minut jsem byl
na řadě, Novák, Maršál, Janeček a pak už Schilla, tak jsem tam naběhl
a samosoudce šup: „Jménem republiky jste odsouzen tak a tak a
nashledanou.“ Já na to jen: „Fajn, to beru, odvolávat se nebudu,“
a už jsme frčeli na hory. Stejně tak i s tou medicínou, který jsem záhy,
ve druhym ročníku, nechal. I když doteď je Mejlův oblíbenej slogan
„Doktore, jeď!“, prostě všechno dohromady jsem to nezvládal a přišlo
mi to strašně moc učení, biflování. Jsou samozřejmě chvíle, kdy
si myslím, že jsem to měl dodělat, ovšem zase ty jiný aktivity, který
mám, mi to všechno vynahrazujou a rozhodně bych se jim nemohl věnovat
tak, jak se jim věnuju teď, kdybych dělal tak náročnou práci, jakou
je doktořina. Jak je to náročný řemeslo jsem poznal třeba, když
jsem samozřejmě nechtěl na vojnu a narazil jsem na vynikající
doktorku na psychiatrii, ke který jsem mohl být naprosto upřímnej. Takže
když jsem šel k odvodu, měl jsem všechno zmáklý: jak se moje
diagnoza projevuje, jaký beru prášky, jak jsou barevný, kdy mám
kontroly krve, prostě jsem byl nadřenej a u každýho odvodu jsem uspěl.
Nicméně ona mi jednou řekla, že už je stará a kdyby náhodou zemřela,
že má známýho primáře v Kateřinkách na psychiatrii, že na něj se
mám obrátit. A já jsem skutečně šel ke třetímu odvodu a k ní jsem
razil na kontrolu a ona skutečně zemřela. Tak mi blesklo hlavou, kam mě
poslala a ptal jsem se sám sebe - je to opravdu takovej kamarád, jak říkala,
můžu mu říct, že to byla jenom hra, všechny ty diagnózy, anebo mu
říct, že jsem její pacient, že mě k němu doporučila a to, co mám
naučený, předvádět dál? Ale řekl jsem si ne, když to říkala, tak
to tak je - a tak jsem za ním šel, jsem ten a ten od tý a tý doktorky
a všechno je to jenom hra, jde o modrou knížku, o nic jinýho. A on říkal:
Jasně, od Ireny, tak jak to uděláme? Na 14 dní mě k sobě uložil,
pak jsem chodil jako stacionář, což spočívalo v tom, že jsem ráno přišel
na snídani, u primáře jsem dostal „prášky“ osobně, tam jsme si
dali dvojku červenýho a pak nastala pracovní terapie, dílny a já v rámci
pracovní terapie chodil pro lístky do divadla, vyzvednout panu primářovi
šaty z čistírny a tak a jelikož Kateřinky měly tehdy v naprosto
dezolátním stavu WC, ale jsou kousek od Ječný, tak jsem chodil do Ječný
k Němcovým na záchod. Jednou tam takhle sedim na kafi a povídám si s
Danou a Petr Cibulka nanáší nějaký materiály. Podezřívavě na mě
koukal, o koho jde, neznámá tvář a něco si s Danou řekli, on se
uklidnil a nanášel dál. Dana si ke mně pak sedla a říkala: „Petr
se na tebe ptal, kdo jsi a jestli ti můžeme věřit a já mu povídám,
ale to je jeden blázen z Kateřinek, ten se sem chodí akorát
vysrat...“ Jo, Cibulka a jeho seznamy... Třeba Fanda Pánek je takovej
básník, dneska žije v klášteře, psal skvělý básně, blázen nádhernej,
ulítlej, chodil v Ječný na večírcích po římse, všichni se jen
modlili, aby nespad, to by byl malér. Fanda taky pořád na výslechy a
oni, aby podepsal spolupráci. A on: Jasně, já všechno podepisuju,
kamkoli přijdu do hospody, všelijaký petice, všechno. A co máte vy?
Tady jenom spolupráci... „Jasně, tak to sem dejte, okamžitě
podepisuju!“ A oni jako že mu budou dávat ještě peníze, tak to
taky: „Jasně, beru všechno...“ Přišel, všem to okamžitě řekl a
navíc napsal báseň: „Charta se mi nevyplácí/podepsal jsem spolupráci.“
A ještě měl tu „drzost“, že si tam každej měsíc chodil pro
vejplatu, jestli ale nějakou dostával, to nikdo neví. A teď je taky na
seznamu. Ale zpět do blázince, například psychiatr Vaněk, to byl taky
mimo jiný dlouholetej Mejlův psychoterapeut, Mejla k němu přišel po měsíci
nějakých šílených akcí a večírků úplně oddělanej. A on se na něj
podívá a říká: „Pane Hlavsa, jak tak na vás koukám, vy byste potřeboval
asi na blinkačku...“ A Mejla říká: „Já nevím, o co jde, ale když
myslíte...“ Tak tam Mejlu poslal a to je prostě ambulantní zařízení
pro alkoholiky, vykachlíkovaná místnost, kam ty alkoholici ráno
nastoupěj, sednou si do školních lavic, přijde setřička, která dá
každýmu Antabus a doktor má tácek s paňákama, rum, fernet, zelená,
jak je panstvu libo, tak to tam kopnou, k tomu pivko a doktor sleduje, jak
se dělá každýmu zle a blije. Mejlovi taky, jenom nějakej chlápek, říkejme
mu pan Novák, paňáka, Antabus, paňáka, Antabus, pivo a nic, jenom sedí
a pochutnává si. Tak se ho ptaj: „Pane Novák, vám to nic nedělá?“
A on odvětil: „No, nic moc, ale po ránu bodne...“ To bude asi všude stejný, já když jsem poprvý v blázinci (taky kvůli modrý knížce, to je snad jasný), tak jsem byl na mostecký psychiatrii a místní máničky mi občas přinesli pivko. Se mnou na pokoji byli i pacienti z protialkoholního a ty jak viděli, že mám návštěvu, hned se sháněli po pivu. Já zatloukal, ale oni naprosto neomylně okamžitě ty dva lahváče vyčmuchali, schoval jsem je třeba do nádržky na WC a oni hned šli najisto, přišli právě z těch blinkaček a už se hnali na hajzl, ani nečekali, až to pivko vychladne, ještě teplý ho lemtali a pak jim bylo půl dne zle a blili jeden po druhým, ale nikdy si to nenechali ujít.... Ale asi už je čas vrátit se k hudbě samotný: jak to u tebe všechno začalo? Já jsem vždycky hrál, ze začátku vážnou hudbu v orchestru, ve škole, s komorním orchestrem jsem jezdil po zámcích - pak byla ta epizoda s fotbalem - nicméně tak v 84, 85 roce přišel Mejla, s kterým jsem se znal z Klamovky, že Plastic People budou dělat hudbu k „Pokoušení“, hře Václava Havla s tím, že by v tom chtěl mít hodně smyčců. Z těch klamovskejch hovorů věděl, že hraju, takže mě požádal, abych se připojil k lidem, co na tom dělali: Láďa Leština, Kába a další. Já jsem samozřejmě ani chvíli neváhal.... Průserů ses nebál, dělat s The Plastic People Of The Universe, s „nejpronásledovanější ze všech rockových skupin“, jak o nich napsal R. Christgau „The Village Voice“ (9.5.1989)? Já měl jen pár výslechů, a to ani ne kvůli muzice, ale v podstatě kvůli tomu, jak jsem se pohyboval mezi lidmi a občas něco podepsal. Mně to ani nepřišlo jako nějaký hrdinství, spíš takový normální, znám ty lidi a když někoho z nich zavřou, tak je logický, že proti tomu budu protestovat. Pak si mě volali většinou před nějakejma velikejma datama, 28. říjen nebo 21. srpen a chtěli podepsat, že tam nepůjdu a takový ty klasický situace, kdy na tebe jeden řve a druhej je hodnej. I když primář, kterej vedl naše oddělení tvrdil, že usilovali, abych odešel z práce. Doba velkejch průserů pomalu pominula, Plastici už vlastně nehráli a tahle akce byla jednorázová, prostě jsme se domluvili, že se udělá „Pokoušení“ a dohoda byla taková, že pokud se Mejlovi bude moje cello hodit, zůstanu. Pak to pokračovalo nakonec dál. „Pokoušení“ se tehdy zkoušelo u Honzy Brabce ve sklepě domečku jeho rodičů, kde se i nahrávalo. Mejla je známej perfekcionalista, kterej je rád, když jsou věci předem připravený, on na tu improvizaci moc nespoléhá, takže já měl svůj part jasně napsaný v notách, notu od noty. Bohužel se to nakonec celý ani nepoužilo, v té hře nakonec zazněly nějaký fragmenty, dokonce jsme to pouštěli i slavnýmu dramatikovi osobně, ten s tím byl velice spokojenej, nicméně v Burghtheatru, kde byla premiéra, se použila skutečně jen část. Podle mě je to škoda, protože málokdo to zná a myslím, že je to velice povedený dílko, který se vymyká tý plastikovský produkci. Je to celý instrumentální, krátký - půlminutový, minutový, dvouminutový - vstupy a pak to finále, kdy to celý graduje... Je to víc orchestrální, hodně smyčcový, zajímavý. Takže to byla první spolupráce s Mejlou. Myslíš si, že ti tahle výpomoc ukázala zase nějakej jinej svět? To rozhodně ne, jednak jsme se všichni mezi sebou znali z Klamovky, tam chodil kdekdo, a byla tam velice zajímavá a vytříbená společnost. Kupříkladu se tam udál požár a tam chodili všichni ty opilci jako jsme my, všechny možný existence a nikdo nějak moc nepracoval, radši si vyběhávali důchody, noční hlídače a kotelníky, prostě jak to jen šlo. Však jsme taky v Národní třídě zpívali: „Cennějsí je denní snění/než hovadský lopocení.“ A pak Klamovka vyhořela a hrozilo, že bude třeba tři měsíce zavřená, než se to opraví a všechno udělá. To ovšem nebylo myslitelný, tak výčepák Karel Širmer vyhlásil brigádu a děly se neskutečný věci: všichni jsme bílili a natírali, člověk, kterej sice vystudoval nějakýho spojaře, ale nikdy se tím neživil, natahoval dráty a vzpomínal, jak to bylo ve škole, další důchodci a příživnici a intelektuálové se tahali se stolama a židlema, lidi, který se věnovali obrazům je znova restaurovali, aby to bylo v původním stavu a tak podobně. Během týdne, deseti dnů Klamovka znova fungovala. Karel s náma prošel celá ta léta, my ho všichni máme rádi a pamatuju si na dobu, kdy Saša Vondra, Jáchym Topol a tahleta partička tam prostě nesměla. Měl tehdy nějakou šťáru, protože se tam děly samozřejmě určitý věci, čili Karel byl samozřejmě kontaktovanej, jestli spolupracoval nebo ne, o tom nechci spekulovat, nevím, ale každopádně zakázal těm, lidem vstup na Klamovku: „Vy tady pořád něco podepisujete a já mám pak problémy...“ Pak uplynuly léta, režim se převrátil a dneska Karel: „Já jsem vás tady hostil, já jsem vás tady vychovával...“ A lidi ho berou jako výčepáka, čepoval dobře, tak co... A jednak jsem už chvilku předtím hrál s Národní třídou, kde se pohybovali lidi jako Jáchym Topol, Martin Socha, Viktor Karlík, Vítek Kremlička. Tady dělali hudbu Vašek a Vojta Stádníkovi, to bylo strašně příjemný období, takový spontánní. Absolvoval jsem i pár koncertů, třeba v Kosoři u Martina Janíčka, což je kluk, který měl vlastní naftovej agregát a vyráběl si sám proud, tam bylo odpoledne dělaný pro děti, kdy jsem s Vítkem Bruknerem, Pepou Janíčkem a ještě s někým hráli Vivaldiho, manželky, přítelkyně s dětma poseděly na zahradě, večer se děti uložily a nastoupila Národní třída. Všechny to hrozně bavilo, byla legrace, nikdo jsme nic moc neuměli, Jáchym Topol zpíval, taková radost to byla. Někomu přijde divný, že mluvim o období před rokem 89 jako o hezkým, ale to bylo prostředím, v kterým se člověk pohyboval. Chovali jsme se prostě tak, jak jsme potřebovali, kašlali na nějaký systémy. Jezdili jsme na společný „dovolený“, naše oblíbený místo byla Varvara v Bulharsku, asi 80 km od Burgasu, cikánská vesnice, kde je to naprostá pohoda. Sedmýho září je tam cikánská slavnost, celý večer s nima můžeš sedět, pohostěj tě, hrajou skvěle na housle, na dudy, celá vesnice se raduje, hrajou krásný cikánský písničky, pak jdou na nože, objeví se konflikt, do kterýho je potřeba se nemíchat, stáhneš se, jdeš se vyspat a ráno v deset, v jedenáct se probudíš a ty samý, co se rvali, jsou už největší kámošové, alkohol z nich vyprchal. Byla tam nádherná scéna, když stavěli studnu, nějakej opilec, zedník a on se domák, že mezi námi je Mára Hlupý, malíř, tenkrát studoval akadamii a on trval na tom, že ho musí namalovat, jak staví studnu. Mára říkal: „Jasně, ale co za to?“ A oni: „Flašku rakije.“ Dobrý, flaška rakije bude. Ráno jsme tedy přišli ke studni, a tenhle místní opilec tam už čekal úplně vymydlenej, nový montérky, novou zednickou lžíci, postavil se k tý kašně a Mára Hlupý nezaváhal a udělal to v klasickým duchu reálnýho socialismu. Vedle nich stál přitom Petr Placák a nahlas četl z Bible. Zedník byl úplně nadšenej, chodil po vesnici a po hospodách - ona je to vcelku malá vesnička, ale mají tam asi pět hospod, a všude jsou domorodci přátelský, pijou oblak, což je jejich zvláštní pití, mastika se zelenou, což když smícháš, tak opravdu udělá takovej oblak - a všude se tím šíleným obrazem chlubil. Ovšem my jsme za něj dostali láhev rakije. Anebo příhoda, při který jsem zachránil Sašovi Vondrovi, mýmu spolužákovi z gymplu a manažerovi Národní třídy Sax von Drakovi, život. V nějaký opilecký depresi na skalkách, což bylo místo, kam jsme chodili k moři, se potácí Saša Vondra v džínách, rozevlátej a úplně v prdeli, že se jde utopit, vlezl do moře a skutečně se začal topit. Macháček na to kouká a říká: „Ty vole, tak pro něj skočte, ne!?“ Říkám: „Tak tam běž ty, vole!“ Macháček se ho tedy snažil zachránit, ale jak byl Saša totálně ožralej, tak málem utopil i Macháčka, pročež ten raději utek. A tak to zbylo na mně, já docela dobře plavu, tak jsem k němu naskotačil, dal mu bombu mezi oči a vytáhl ho za bradu ven. On pak asi hodinu ležel na břehu a probíral se z toho. Zkrátka moc nechybělo, a velvyslancoval dnes v USA někdo jinej... Prostě úžasně příjemný místo, který bylo po tom 89 dost opuštěný, každej jezdil po různejch místech na světě, já jsem byl třeba před dvěma roky v Albánii a přijeli jsme do Girocasteru, to je takový starobylý kamenný město, uzavřený v horách, kterýmu dominuje obrovskej pomník Envera Hodži, z kterýho zbyl jen podstavec. Ale z něj je zřejmý, že ta socha musela bejt neskutečně mohutná, jen ten podstavec byl třikrát větší než tahle hospoda. Potřebovali jsme se přesunout, tak jsme šli na autobus a tam stál velikej Ford Transit, kterýho jsme stopli. Tam tři Albánci a hned: „Kolik dáte?“ Na to my: „Hele, my jsme studenti a chudý turisti.“ Načež oni si nekompromisně řekli o nějakou částku, zastavili úplně mimo silnici a začali ty peníze chtít. Auta, která projížděla kolem, zastavovala a vylejzali další a další Albánci a nakonec nás bylo pět a kolem nás snad padesát Albánců. A teď jednomu klukovi vytrhli foťák, dalšímu bágl a začínalo to bejt ostrý. Tak jsem vytáhl flašku ginu a říkal jsem: „Neblbněte, dáme si paňáka a každej si půjde po svejch.“ Jeden z těch, který zastavili, se nás ujal, naložil do auta. Ti ostatní to vzali, všechno nám vrátili a my nasedli do jeho mercedesu. On mobilem - mobilem v Albánii a před dvěma rokama! - přivolal další auto, všichni jsme se v pohodě vešli a on nás vezl do nějaký hospody, co měl jeho kámoš, že bude hostina a nocleh zajištěnej. A opravdu: skvělá hospoda, skvělý jídlo, všechno grátis, měli jsme maso, pivo, rakiji, prostě bezvadný. My jsme několik dní pořádně nejedli, tak jsme si dávali a najednou zničeho nic koukáme: náš novej kámoš nikde, s ním zmizel i můj foťák a hostinskej: „Tak pánové, končíme a budeme platit!“ Což nás nemile zaskočilo, protože to bylo hrozně peněz, tak jsme mu vysvětlovali, že nás pozval ten jeho přítel a my na to stejně nemáme. Nezájem a platit! Jak jsme byli piclý tak jsme taky nechtěli a zase začínalo bejt zle. Vyšli jsme před hospodu a kolem nás všude Albánci s tyčema v ruce. Co nám zbejvalo, složili jsme se, zaplatili a táhli spát. Přespali jsme nedaleko a ráno nám to všechno došlo. Chtěli jsme jít do hospody to nějak vyřídit, protože to bylo fakt hnusný. Ovšem mezitím ten hostinský přijel a omluvil se nám, že to bylo nedorozumění, vrátil nám půlku z toho, co jsme utratili a pozval nás na snídani zadarmo. Už jsme nechtěli zase někomu naletět, ale šli jsme tam nakonec, udělal nám kávu, čaj, koláče, takže to dopadlo skvěle. Jen jsme pochopili, že nemůžeme stopovat takovýhle velký auta, protože v nich jsou tři, čtyři Albánci, který se takhle vlastně živěj. Ovšem první auto, který jelo, bylo zase stejně velký a my ho samozřejmě zase zastavili, ale tyhle lidi byli už výborný. A taky pak jsme v Albánii už žádnej konflikt neměli, takže to byla spíš náhoda, než tradice. Ale když se všichni nabažili těch blbostí, tak zjistili, že nejlepší je to v tý tamní prostotě. Tam není skutečně nic, ubytuješ se u cikána, dáš mu nějaký prachy co potřebuje, najíš se toho, co tam maj, ale jseš tam úplně v pohodě: žádný velký pláže, miliony lidí, slunečniky, tam nic takovýho není. Takže s Národní třídou jsme nahráli pár věcí v letech 1984 („Je třeba si zvykat“) a 1985 („Vlhkost v nočním autobusu“), nahrávalo se to v domečku Fandy Hochmana, kterej pak policajti vypálili. Spolupráce s Mejlou pokračovala i nadále, v 88 roce, kdy Plastici končili a vznikla Půlnoc poměrně zvláštním způsobem. Svazáci tehdy pořádali Rockfest a jakýsi Martin Kubík, což byl aktivista SSM v Letech u Prahy se rozhodl, že Plastikům bude dělat manažera a na tenhle Rockfest je přihlásí jako začínající kapelu. Pak byly ty běžný dohadovačky s úřady, povolovačky a tak a v rámci Rockfestu už bylo vytištěno, že vystoupí PPU, pod touhletou zkratkou. Nicméně den před tím jsme se dozvěděli, že nevystoupíme. To už jsme měli nazkoušený věci z Půlnoční myši, z Hovězí porážky, (některý věci pak Mejla přenesl do Garáže, jako Podvlíkačky), program nazkušovali ještě Milan Schellinger, Honza Brabec, Láďa Dědek. I když jsme věděli, že nás tam nepustěj, oficiálně nám ale nikdo nic nesdělil, tak jsme přišli s nástrojema na desátou hodinu na zvukovku do Lucerny, jak bylo dohodnuto. Tam nám pořadatelé zastoupili cestu, my jim ukazovali papír, že tady máme v deset zkoušku, hlavní pořadatel byl tou dobou už v tahu a ať vypadneme, to už tam byli i policajti, tak jsme hromadně odešli do Savarinu, kde jsme se šíleně opili paňákovou smrští. A podle mě v tý době začal Mejla přemejšlet o tom, že to udělá jinak. Sondoval terén, Honza Brabec do toho nechtěl jít, jednak s tím zásadně nesouhlasil a jednak už měl v hlavě Domácí kapelu, Milan Schellinger už nechtěl hrát vůbec, ostatním se taky nějak moc nechtělo a tak se objevil Petr Kumandžas na bicí, kytarista Karel Jančák, začalo se zkoušet a přišly první koncerty... Nejprve to měli být Maskovaní bandité rytmu a nakonec z toho byla Půlnoc. Mejla ten název Půlnoc vysvětluje tak, že půlnoc je takovej čas, kdy něco končí a něco zase vzniká, což je moc hezký. Vy jste hráli i nějaký věci od Plastiků, jak reagovala vrchnost? Tam asi byla zásadní ta změna názvu, i Mejla tvrdil, že je to něco úplně novýho, ale časem se ukázalo, že to odříznout dost dobře nejde. Hlavně ze začátku se hráli věci od Plastiků, i když Mejla k tomu samozřejmě udělal nový písničky. A navíc ty smyčce, to je vždycky takový oživení, on je měl i v Plastic People, violy... Mě spíš překvapuje, že teď to dělá trošku jinak. Má to všechno přímočařejší, jasnější. Myslím si, že když se rozpadla Půlnoc a vznikali Fiction, že měl podobnej problém jako kdysi Honza Brabec, že se potřeboval zbavit Káby, Pepy, mě, začít s někým úplně jiným a něco jinýho. Ono to taky bylo ledasjak očekáváno, v Reflexu psali o spojení Oceánu a Plastic People jako o absolutní schíze a nakonec je to takový, jaký to je, příjemný, ale docela zvláštní manévr z toho, co Mejla dělal. Na druhou stranu je tam cejtit pořád ta velvetovská linie, nakonec nahráli desku cover verzí Velvet Underground. Mejla je rozenej hudebník, se svým talentem a se svým uměním by v normálně fungující společnosti prožil život v podstatě nějak jako Lou Reed, nemusel by se vůbec starat o to, jestli má dělat sáčky nebo rock and roll, to je prostě průser v tom, že on to vlastně taky odskákal. Je mu 46 let a nejlíp ze všeho umí skládat písně. Podle mě je jeden z nejlepších skladatelů rocknrollu vůbec, některý jeho písničky jsou nádherný, i u Fiction. Mně se strašně líbil třeba „Dopis“ od Půlnoci, i ten text Jiřiny Zemanový - tím je Mejla taky hrozně zajímavej, že sledoval poezii, že to má dobře zmapovaný, on tvrdí, že nic neposlouchá, že nic nečte a není to pravda, dobře ví, co tady kdo píše - třeba čeho dodneška lituju, jednou přinesl text od básníka Rudolfa Rotrekla a to, jak kdysi udělali Plastic People „Phila Esposita“, přišel Mejla do Půlnoci s nápadem udělat báseň „Box“, která byla z ringu: „čtyřikrát tři provazy/pravej hák/pravej klinč...“, krásnej text, Mejla k tomu udělal bezvadnou muziku, ale někdo to zavrhl. Mně se to líbilo, opravdu moc, on ji má určitě někde uloženou, protože občas vytáhne starý věci. Mejla mi trošku připomíná Davida Bowieho, to je člověk, kterej se mi dost líbí, ale třeba jeho deska „Lets Dance“ je jednou z těch, která se mi nelíbí, hodně diskotéková, ale nemůžu přitom říct, že je úplně na prd. On má taky hranu, jako Mejla, že do žádnejch sraček nevstoupí. Anebo ZZ Top, na kterejch jsem byl a to show, který měli spojený s ženskejma a to jsem si říkal „Pozor, to zavání Las Vegas...,“ ale ne. Oni přesně věděli, kde skončit, kdy je toho dost, že si uhlídaj moment toho, kdy to uneseš. A to je i u těch Fiction, mně se třeba líbí, jak Jitka zpívá, ale nelíbí se mi, jak se na tom koncertě ohlazuje, její obleky. Já jsem v týhle souvislosti dostal desku Marianne Faithfull, kterou vydala asi před rokem, „Secret Life“, já jsem si to poslech a hned jsem věděl, že mi to něco připomíná. Asi jsi viděl od Lynche „Twin Peaks“, tam mu dělal hudbu Angelo Badalamenti, jí celou hudbu k tý desce taky složil on a je to tam hrozně znát. Jak jsem to poslouchal, tak jsem si říkal:To musí slyšet Mejla!.Jednak znám Marianne Faithfull od něj, on mi jí poprvé pouštěl a jednak mi to něčím strašně připomnělo Fiction. Asi ten kláves? Dělal v Půlnoci skladby i někdo jinej? Já si nevzpomínám, že bychom hráli někdy něco jinýho. Hudba vlastně vznikala tak, že Mejla přines noty, naučil se i basovej klíč, kterej mu zpočátku moc nešel, než pochopil, jak je to jednoduchý, že je to o kvintu. To jsme vždycky obdivovali, že on, absolutní samouk se naučil i hudební postupy, který jsou neobvyklý. Myslím, že kdyby si udělal nějakou hudební teorii, studoval, tak by k tomu došel asi rychleji, ale takhle k tomu došel těma létama, praxí, svou hudební intuicí... Jediný, co neměl připravený, byly party pro Pepu Janíčka, měl představu a Pepa si to dodělal sám a ještě možná nějaký sóla, to byly improvizace, podle momentální nálady. V Praze jsme hráli v podstatě každej měsíc... Hráli jsme třeba v 1986 i Václavu Havlovi na padesátinách, i Olga Havlová přišla za Mejlou, že by bylo hezký dát Havlovi nějakej hudební dárek a vymyslela to dobře. Havel hrozně rád vaří a přitom si u toho zpívá. A tak nahrála tajně dramatika na diktafon, jak zpíval: „Hop, hej, cibuláři jedou“ a „Pantátové, kam jdete“ a kazetu s nahrávkou dala Mejlovi a říkala: „Hele, Mejlo, tady máš, jak si Václav prozpěvuje a vy k tomu dodělejte hudbu!“. Tak jsme k tomu udělali jakousi aranž, byly padesátiny a Mejlu rozbolely zuby a protože nepřišel, rozhodli jsme se to předat za něj. Ještě jsme to zpestřili tím, že jsme ze Svobodky nahráli jakousi Havlovu zprávu, která začínala zvoláním: „Tady Havel, tady Havel“. A finále vypadalo tak, že na začátek kazety jsme to „Tady Havel, tady Havel“ nahráli a pak nastala slavnostní chvíle předávání dárků, dramatik tam stál a najednou se ozvalo z reproduktorů „Tady Havel, tady Havel“ a pak začal zpívat „Hop hej, cibuláři jedou“ a do toho jsme začali s Kábou a Pepou hrát. Havel koukal, úplně hotovej, co se děje. Zdeněk Urbánek, spisovatel, ten byl úplně nadšenej a my jsme to na všeobecný přání ten večer museli opakovat znova a znova, každou hodinu. Nemůžu při týhle příležitosti nevzpomenout na jinej večírek u dramatika, ještě za temných dob a Jarda Kukal, známej příznivec, fotograf a hudebník undergroundu a taky ovšem elektrikář, kterej měl doma jednu žárovku, ale pro kamarády udělal první poslední, tak jsme seděli a večírek se nějak protáhl, ani nevim, o co šlo, snad o nějakej novej Videojournal a sedělo se, bylo nad ránem, venku už se rozednívalo a my ještě pořád svítili. Kdosi pronesl: „Tak zhasněte, venku je světlo a my svítíme,“ jenže nikdo se nezved, seděli jsme u toho kulatýho stolu a někdo na Kukala: „Jardo, ty jsi elektrikář, tak do prdele zhasni!“. A Jarda neomylně vyrazil ze židle, vyskočil, tam visel poměrně velkej lustr, Jarda se na něj pověsil, utrhl ho a bylo zhasnuto. Když se za dvě tři hodinky probral, samozřejmě dal všechno rychle do pořádku. U něj bylo zvláštní, že ačkoliv měl doma v elektrice hroznej mumraj, všechno zfušovaný, žádnej lustr, prostě dva dráty natvrdo, v tom objímku a v ní svítila žárovka, ale když byl u tebe, tak všechno dělal pečlivě, pozorně, opatrně... O něm je vlastně ta skladba od Dg 307 „Praha, New York, Paříž“, protože on na dálnici do Paříže zahynul při havárii. Havla jsem naposledy viděl vloni po koncertě Lou Reeda v Pakulu, kde proběhlo setkání v šatně. Lou Půlnoci poslal pozvánky a tak jsme byli nejdřív na koncertě a pak bylo setkání s prezidentem a se známejma v salonku, kterej je úplně šílenej, umakartový zdi. My tam čekali na Mistra než přijde po koncertě a prezident byl legrační, ptal se nějaký holky: „Nemáš rtěnku?“, ona mu ji dala a on říkal: „Tady je to tak hnusný, musím to trošku vymalovat“ a začal rtěnkou malovat po stěnách ty svoje srdíčka a sluníčka a byl fakt bezvadnej. Sranda byla jednou s Kočárem, kterej je hroznej Loureedovec a navíc se fakt s Lou Reedem zkamarádili, oni si i dopisovali a Lou Reed mu vždycky říkal Mr. Koučr. Ale my to Kočárovi dlouho nevěřili, až pak když jsme hráli s Půlnocí v ÚLUVu, tak se fakt k sobě měli. Pak Kočár vozil Lou Reeda po Paříži ve škodovce a Lou z toho byl u vytržení. No, ale jak hráli Velveti v Pakulu, potom byla večeře v hospodě „U zlatý hrušky“ a Kočár sehnal nějakýho sponzora, kterej měl jaksi omezený finanční možnosti a Kočár za náma chodil a pořád říkal: „Já vím, že jste taky pozvaný, ale prosím vás, dejte si něco levnýho!“ Tak my jo, něco levnýho, ale tam nejlevnější jídlo bylo za 200,- kaček, tak jsme si dali to levný. Jenže pak vešel John Cale, Reed a ta jejich partička, hned jako předkrm kaviár za 1 500,- a Kočár blednul v koutě. S Velvetama bubnuje Mo Tuckerová a na tomhle koncertě byla i její maminka, taková vetchá, seschlá stařenka, strašně příjemná a zasedací pořádek vyšel tak, že jsme seděli vedle sebe. Tak jsem se jí ptal, jak se jí to líbilo a ona říkala, že moc, že slyšela svojí dceru poprvé v životě, což vzhledem k tomu, že Mo Tuckerový bude kolem pětapadesáti, nebylo moc často. Tak mi to bylo divný. „Jak to, poprvý v životě, vždyť takovejch let hráli?“, ptám se. A ona na to: „No, vždycky když hráli, tak jsem jí hlídala děti...“ Anebo jsme byli pozvaný den před koncertem Rolling Stones do Rybárny, což byla oblíbená hospoda pana prezidenta, na takovej večírek. Tam Stones přišli a tak jsme tam popíjeli a to jsem koukal: myslel jsem si, že piju docela rychle, ale co předváděl třeba Keith Richards, já měl dvě a on už snad šestý pivko, a to mezitím občas fouknul paňáka. A protože moje žena Keitha miluje, chtěla podpis. Pak se najednou zvedli, že mají druhý den koncert, tak jsem říkal Sašovi Vondrovi aby se mi Keith podepsal do občanky a on skutečně napsal: „Karolíně s láskou Keith Richards.“ Doteď to tam mám. A jak jste se vlastně dostali vy do Ameriky? Byli jsme tam třikrát, ale ta první šňůra byla vlastně na přelomu dubna a května 1989, kdy se objevila americká manažerka Hope Carr, ta měla agenturu Sightwaves Inc. a chtěla už tehdy dělat Plastiky, sledovala to se svým přítelem Larrym už delší dobu. Pak si poslechla Půlnoc, která se jí libila a šla do toho. Po všech těch peripetiích s vízama, kdy jsme tam jeli vlastně na turistický a kdy nebylo jasný do poslední chvíle, jestli je vůbec dostaneme, jsme se tam nakonec objevili. A myslím si, že tohle první turné bylo velice dobrý... Tady na fotce držíš plakát PPU, namísto Půlnoci? Poněvadž jméno Plastiků bylo v Americe daleko známější, nežli Půlnoc, tak se spousta klubů snažila nalákat lidi na formaci Plastic People, to záleželo dost na pořadatelích. Sice před každým koncertem bylo setkání s novinářema a pořadatelema, a tam jsme se snažili vysvětlovat, jak to vlastně bylo a je. Oni nicméně stejně říkali: Ale vždyť tady je Mejla a Kába a ten sound je takovej podobnej... Takže někdy se to vyvrátit ani nedalo. Jaký z toho všeho máš pocity? Amerika byla nesmírně nedostupná, tehdy... Jednak byly dost důkladný přípravy, protože Mejla to chtěl mít všechno perfektně nazkoušený, což se nám myslím podařilo. Koncerty byly dobře odehraný, měly i dobrou odezvu, lidi chodili, ba i obávanej kritik Christgau, který jinak všechno stírá, napsal druhej den do „The Village Voice“ velice kladnou recenzi, kde dokonce spojil budoucnost rock and rollu s tím, že hudebníci z Čech po iks letech ukázali, že vývoj hudby existuje. Ty koncerty v New Yorku byly vůbec dobrý, jednoho ze zúčastnil i Zajoch, kde zpíval „Tygra“, text jeho oblíbenýho básníka Williama Blakea... Ale musím říct, že nějakej šok z Ameriky jsem neměl. My jsme vylezli na letišti, tam byli Honza Pavelka, Pavel Zajíček, Boví Ungr (ten nejdřív vzkazoval, že nás všechny postřílí, za což ho zatkla FBI, protože on to i někam telefonoval, nakonec se ukázal jako ohromnej kamarád), takže čekali na letišti, my hned odjeli k Honzovi, všude jsme mluvili česky, ukázali nám New York a Manhattan. Samozřejmě ve srovnání s Klamovkou byl New York místem s milionem možností, ve dne, v noci, všechno bylo možný. Nejpříjemnější byla právě ta volnost, kterou člověk pocítil.. Tehdy jsi byl nejen členem Půlnoci, ale i Domácí kapely... S tou jsem chvilku hrál a pak to bylo takový zvláštní, protože jsem měl pocit, že Honza Brabec odchází od Mejly docela nasranej. A jak jsem s nim zkoušel já, i Pepa Janíček, tak to prostě najednou skončilo. Honza řekl, že mi dá vědět, až bude zkouška a strašně dlouho se neozval. A jednou jedu na Zbraslav a vidím jak stojí jedna kamarádka na stanici a jede kamsi s cellem. Dali jsme se do řeči a z ní vypadlo, že jede na zkoušku Domácí kapely. Najednou mi to všechno došlo, že vlastně členem Domácí kapely nejsem, že tam je místo mě cellistka. Což mě na Honzu trošku zamrzelo, že to neřekl přímo, nicméně na druhou stranu jsem ho chápal, že chtěl dělat svoje věci a zároveň se chtěl zbavit lidí, který s ním předtím už dělali. Takže z toho vyřadil mě, Pepu Janíčka, prostě lidi zatížený nějakou minulostí a začal s novejma tvářema. To jsem vcelku pochopil a nějakou naštvanost jsem necejtil. Časem se to stejně vyvinulo tak, že Klára přestala a Honza se nakonec obrátil na mě a i jeho zahořklost, to napětí, ta naštvanost na rozpuštění Plastiků, vyprchala. On to hodně ventiloval, prožil s tím strašně let, a dneska se ukazuje, že to tak prostě bylo, je a věci nejdou změnit. Nakonec hrajou spolu zase, všechno si vyřikali, i Mejla z nějakejch věcí ustoupil. Podobnej byl i konflikt mezi Mejlou a Vráťou Brabencem, nakonec si padli kolem krku a zapomněli na to špatný velice rychle. V roce 1976, když byli zavřený, někdo se rozhodl držet hladovku. Tak šli za Mejlou, jestli jako šéf tý skupiny by to tomu člověku nerozmluvil, že to jako nemá smysl a tak. A Mejla řikal: „To je jeho věc, ať si dělá, co chce.“ Tak šli za Magorem, a to samý: „Rozmluvte mu to, vždyť si škodí sám sobě...“ a Magor: „To je jeho věc, at si dělá co chce...“ Tak šli za farářem Sváťou Karáskem, a zase to samý: „Vy jako duchovní byste měl s tím člověkem promluvit, tak mu to nějak vysvětlete, že to nikam nevede...“ A Sváťa povídá: „Podívejte se, to je jeho věc, ať si dělá co chce, ale kdyby to šlo, já bych si bral ty jeho porce...“ Sváťa byl hroznej žrout a jeho manželka Stáňa byla naštvaná, jak je tlustej, tak se snažila vařit mu dietně. Ovšem Sváťa to vymyslel tak, že každou sobotu a neděli vzal děti na procházku a udělal si s nima kolečko po Klamovce a po parku, pak zašel na Ladronku do hospody, tam si dal pivko, gulášek se šesti, dětem koupil nějakou limonádu a říkal, aby byly doma zticha, že dostanou ještě zmrzlinu. A pak přišli domů, Sváťa najedenej zobal ty brambory se zeleninkou: „Stáňo, bezvadně jsi to uvařila, dlouho už mi tak nechutnalo...“ A ona mu to fakt měsíc nebo šest neděl věřila, než se profláklo, že si předtím dává gulášek se šesti... Dostal jsi nabídku hrát i v obnovených The Plastic People? Tenhle projekt bude v podstatě ta klasická sestava, taková, v jaký hráli na Hradě. Ta energie, která tam z nich tryskala, takže i já jsem Mejlovi říkal, aby to udělali takhle, aby byli spokojený především oni, jako hudebníci. A musí tam být harmonie především mezi Mejlou a Vráťou, kterej se vrací nastálo z Kanady a jeho představa z těch tisíců kilometrů je taková jiná. On si myslí, že by to mohli dělat sami. Bez producenta, bez manažera a na druhou stranu to tak úplně nejde... On nenáviděl Půlnoc, to je známý, byl zapšklej, a pak jsme asi před dvěma roky poseděli v Jilský, pokecali a dali jsme si sraz na Zbraslavi, on je zahradní architekt a chtěl to tam vidět. To byl tak nádhernej večer, krásně jsme se picli a povídali o všem možným a on se pak v noci svlíknul a tancoval na hudbu, kterou jsem mu pustil z okna. Nahej tančil po zahradě a mně to přišlo naprosto nádherný... Nahatej? A co takhle nějaká veselá příhoda s Magorem? Občas zašel na koncert Půlnoci, byl jsem dokonce během jednoho večera Magorem poctěn, kdy jsem byl přijat do spolku ÍQáků, což je spolek vybranejch lidí a mělo by to snad nějak souviset s inteligenčním quocientem. Zatím jsme tam tři: Magor, Kába a já, nevím tedy proč já, ale Kába když byl s Magorem v kriminále, dělali nějaký testy a Kába byl ze všech nejlepší, na což Magor doteďka žárlí. Takže Kábu musel přijmout na základě testu a mě na základě různejch hovorů a keců. Magor třeba zachraňoval „Bunkr“, on byl jeden z těch vytrvalců, který vlastním tělem „Bunkr“ bránili, nicméně se u toho tak picnul, že když došlo k exekuci, tak si spletl strany a vynášel obránce, namísto útočníků. Po chvilce si toho všimnul a skutečně: Jé, já jsem debil, spletl jsem si strany... Ale tehdy, když jsi mu dělal ty narozeniny, kdy jsem vlastně do tý hospody volal, abys mu za mě popřál, tak se říkalo, že chce spáchat sebevraždu. Třeba to nebyla pravda, ale já jsem si říkal: No tak mu předtím aspoň popřeju.... Sranda byla i v Americe na druhým zájezdu, kdy jsme si mohli někoho vzít a my vzali Magora. Sem do Čech jezdil jeden americkej muzikant, Copernicus, jednou s náma hrál ještě za totáče v Edenu a s Magorem si padli do oka. Oni jsou oba takový výrazný typy a když tady byl Copernicus na Újezdě, tak se s Magorem nějak nepohodli, došlo k hroznýmu konfliktu. Nevim přesně co, ale Magorovi něco provedl. A Magor suše říkal: Počkej, já ti to jednou v Americe vrátím!. A neuplynula dlouhá doba a Magor se v Americe objevil, Copernicus udělal po koncertě ve svým bytě na Manhattanu večírek na naši počest. Když jsme tam dorazili, všeho byl dostatek, nápojů, jídla a Magor nezaváhal a normálně mu tam úplně zdemoloval ve svym alkoholobvym opojení kvartýr, rozsekal mu skříň, koberec roztrhal na kusy. Ráno to všechno dával tím svým způsobem dohromady, Copernicus se jenom chytal za hlavu, ale věděl přesně, o co jde a nijak neprotestoval. To byl vůbec večírek. Tam se dostal do konfliktu s Magorem i kytarista Jirka Křivka. Ono se to už táhlo tedy dýl, protože jsme před Amerikou hráli v Holandsku a letěli jsme z Amsterodamu a Jirka byl velice zvláštní kluk, kterej Magorovi vůbec neseděl. Byl skutečně zvláštní, my jsme hráli v rámci vernisáže výstavy Andy Warhola v Paříži, kde poprvý po dvaceti letech hráli i Velvet Underground a bylo to v takový nádherný zahradě, prostě bezva. My měli zajištěný ubytování v hotelu a byly s námi různý manželky a děvčata, ovšem pro ně už ubytování nebylo. Tak jsme říkali: „Žádnej problém, my se nějak uskromníme a holky můžou spát na postelích.“ Ovšem Jirka říkal: „Ne, ne, ne, já jsem muzikant, já musím ležet na posteli.“ Tak jsme mu to odsouhlasili a Jirka ležel na posteli a Kábova Věrka spala na zemi a tak podobně. To ovšem bylo něco pro Magora: „Tak ty se prostě neuskromníš!? Tak já ti to znepříjemním!!“, a nenechal ho ani minutu spát, celou noc mu tam něco lil do hlavy, jakmile Jiří trošku klimbnul, tak on hned do něj. Vyvrcholilo to právě u Copernicuse, kdy jsem tam nešel z koncertu rovnou, ale byl jsem se projít po městě a blížim se domů, kde probíhá večírek a proti mně ze tmy vyrazila zkrvavená tvář Jirky Křivky. Tak jsem se ptal: „Jiří, co se stalo?“, prej: „Magor mě chtěl zabít.“ „Jak?“ ptal jsem se. „Zasek mi sekáček na maso do hlavy.“ Prostě, jak Magora vytočil zase svým nějakým kouskem, ten vzal sekáček na maso a ťal ho. Sice ho jen štrejchnul, nicméně měl na hlavě šlic, tekla mu krev a zděšenej prchal nebezpečným nočním New Yorkem pryč od Magora. A pak, když odcházel z kapely, tvrdil: „Všechno jsem to pochopil! Všechno je to úplně jinak, všechno řídí Magor, on tahá za ty nitky...“ Pro kapelu byl přínosem, měl jako kytarista vcelku volný pole působnosti, beglajt na kytaru nebo na housle hrál Kába, to bylo daný akordama, Křivka byl sólovej kytarista, ty sóla si vytvářel sám, a rozhodně zajímavě. Mně se tedy nejvíc líbil Karel Jančák, období s ním bylo pravděpodobně nejlepší. Ten ale na prvním turné zůstal v Americe a je strašně zvláštní, že jak jsme tam byli podruhé, jeli jsme po tom dlouhatánským Manhattanu a všichni jsme vzpomínali, co asi Karel dělá. Zastavíme, že se půjdeme projít a první člověk, kterýho jsme tam potkali, byl právě Karel. Šel odněkad z práce a to byla teda náhoda! On tam měl nějakou kapelu, snažil se hrát, zůstal tam vlastně proto, že si myslel, že jako výbornej kytarista se prosadí, což mu potvrzovalo pár bláznivejch emigrantů odněkud ze Seattlu. Ale pak zjistil, že pravda byla to, co jsme mu říkali my. Tam je obrovská konkurence, v každém baru hrajou skvělý kytaristi. Takže nakonec začal experimentovat s drogama a byl nějak dost v háji, buď chodil do práce anebo sháněl heroin a to ti pak už na nic jinýho nezbyde čas. Ale co jsem slyšel, je zpátky tady a snaží se hrát. Po Křivkovi pak přišel z Garáže velice mladej Tadeáš Věrčák. To jsme se nenápadně přesunuli přes rok 1989, jak jsi prožíval tyhle změny? Na to se nás ptali už v Americe na jaře 89. Mejla se sice snažil těmhle věcem vyhejbat, ale v jednom rozhovoru se nás ptali, jestli je to politický a tak. My jsme si stáli za tím, že to nikdy politický věci nebyly, v tom má Mejla pravdu. Nicméně politický to bylo v tom, že režim to tak bral, on nás cejtil jako svýho nepřítele, takže si to do určitý míry vytvářel sám. Jim vadil kdokoliv, kdo dělal něco sám, kdo se rozhodoval bez jejich souhlasu, kdo žil bez závislosti na nich. Pro ně bylo nebezpečný, když se někdo dokázal pohybovat svobodně. A já jsem prohlásil cosi v tom smyslu, že to politický není, ale když to pomůže sesadit tenhle režim, tak budem jedině rádi. Mejla se hned chytal za hlavu: „Ty vole, to jsi posral...“ Samozřejmě jsem byl rád, že to tak skončilo, já taky chodil na Václavák, zapojoval se... Vím, že už kdysi vyšel v „Revolver Revue“ tvůj dopis „Rudýmu právu“, jestli řekneš, o co šlo? „Revolver Revue“ dělali v podstatě kluci, který se pohybovali taky na Klamovce: Ivan Lamper, Jáchym Topol, Saša Vondra, Viktor Karlík, takže my jsme ho v podstatě měli ještě za tepla, z první ruky. V tý době to byl bezva časopis s úplně novejma věcma, o kterých člověk do tý doby ani netušil, že třeba jsou. A když jsi s těma lidma mluvil, tak jsi občas taky něco udělal, jaksi samospádem, já žádnej hrdina nejsem. Ale tehdy se nějak Ivan Lamper doslechl, že jsem psal do RP v souvislosti s úmrtím Václava Černého, významného literárního kritika a historika, ovšem mimo jiné taky signatáře Charty 77. Nikde, v žádných médiích o jeho smrti nevyšla ani řádka. Tak jsem vznesl na redakci RP dotaz, proč se o tak významném člověku mezinárodního formátu nepíše? Odpověděli mi v tom smyslu, že sice uznávají zásluhy prof. Černého o rozvoj naší i světové literatury, nicméně že nějakýho chartistu oslavovat nebudou. Podpis byl samozřejmě nečitelný, ale Ivan to otiskl. Ty jsi Půlnocí prošel od začátku do konce, o začátku jsme už hovořili, tak co konec? Ten konec byl takovej zvláštní, jedna Míša odešla a druhá z Tábora přišla, ale když už jsi narazil na ten odchod Míši Němcový, rozený Pohankový, tak bych rád využil třeba týhle příležitosti, abych to trošku osvětlil. Já - a dneska mě to pořád trošku mrzí, ale ta věc už se stala - jsem to trošku zavinil. V době natáčení desky v Americe, což byla mimochodem skvělá zkušenost, Bob Musso, který dělal producenta byl skvělej chlapík, trpělivej, on si všechno předem prostudoval, věděl přesně do čeho jde, ochotnej, s nápadama, ovšem na druhou stranu vyžadoval perfektní disciplinu, tvrdě nás stíral, každou chybu jsme museli okamžitě opravit. Základy jsme dělali všichni dohromady a pak jsme chodili jednotlivě každej dotáčet a byl schopnej tě tam tejrat celej den kvůli pár taktům, dokud nebyl spokojenej, tak tě vyssál a pak řekl: „To je ono, takhle jsem to chtěl.“ Většinou se jeho představy shodovaly s našimi, nebyl nějakej panovačnej, měl stejnej cit a představu jako my. A po jednom natáčecín dni jsme dělali barbeckyou v nějakym mrakodrapu asi ve 14. patře na Manhattanu, kde jsme měli půjčenej byt. Ovšem barbeckyou je po celém Manhattanu zakázaný, dělat nějaký ohně a my najednou na balkoně toho bytu objevili rošt a dřevěný uhlí, tak jsme skočili koupit maso, oheň jsme rozdělali, nicméně jak se ten smrad linul, tak na nás zavolali policajty. Přišel nějakej ožralej pochůzkář, jako co je a Mejla to chtěl zamaskovat, že se nic neděje a celej ten rošt shodil na zem a tam byl umělej trávník, kterej chytnul. Tak ten smrad z masa byl přehlušenej touhletou umělotinou, takže průser byl daleko horší, nicméně se to vyřešilo nějakym paňákem a policajt pravil, abychom to rychle snědli a uhasili. Ovšem večírek pokračoval a jak jsme byli čím dál ve větší kuráži, tak jsme se bavili co bude dál, jak to bude s kapelou, jestli to má smysl. Míša byla ten čas hodně nespokojená, měla pocit, že Hope nás nějakým způsobem zneužívá, což jsme se jí snažili rozmluvit a ona tvrdě stála za tím, že takhle to nechce a pořád jsme se točili okolo toho a ze mě najednou vylítlo: „Tak co, každej je nahraditelnej...“ Míša pak brečela celou noc a rozhodla se, že na to kašle. Taky Petr Kumandžas prohlásil, že končí. Chtěl odejít i Tadeáš, ale když to viděl, rozhodl se, že ještě zůstane, protože nemohli odejít všichni. To je na vysvětlenou a i Míša to ví, nakonec hrajeme spolu v Domácí kapele. Ale když si to přečte, pochopí, že jsem o tom taky přemejšlel a že to tak jednoznačný nebylo a že jsem si toho vědom. Takže přišla druhá Míša, což jak říká Mejla, už nebylo ono... Skutečně pak přišla Míša Dufková, koncerty byly takový stejný, jako by se nedělalo nic novýho, jako bysme zůstávali na místě a jako by to i Mejla cejtil. Občas přišel s novýma věcma, ale v Půlnoci se to vždycky praktikovalo tak, že buď s tím souhlasili všichni, anebo se to nedělalo. Stačilo, když se to jednomu nelíbilo, aby ten soulad v kapele byl. Když jeden řekne, že se mu to nelíbí, tak se to nedělá. Něco z toho samozřejmě hrajou Fiction, ale takhle to bylo i v Plasticích, protože třeba Mochomůrky, s tím ho vyhodili, a jaká je to dneska slavná píseň, která v Půlnoci prošla... Takže se ten čas udělala jedna či dvě věci za půl roku nebo za rok, nic nepřibývalo, bylo to pořád stejný a to Mejlu dost otravovalo a současně se zřejmě cítil tímhle stavem unavený, že i on chtěl něco jiného. Tohle mu všechno tak trošku nahrálo, navíc jsme neměli zkušebnu, jezdili jsme k Pepovi Janíčkovi do Karlíku, na chatu u Dobřichovic, a na jedný zkoušce jsme se sešli snad dva a Mejla řekl, že na to kašle. Snad mu to přišlo i vhod, Půlnoc mu připadala vyčerpaná, navíc i ostatní utíkali, Pepa si dělal Kelty, Kába se věčně rozčiloval, že se nic neděje a takhle to celý směřovalo ke konci. A pak došlo k setkání Mejly s Dušanem Vozárym, což pro něj byl možná impuls, že objevil někoho, kdo by měl chuť s ním něco dělat, a že to bude úplně jiný. Celý se to prostě tak semlelo, Mejla to tak cejtil, to nejsou žádný výčitky, tak šel život, já na tohle období s Půlnocí vzpomínám jako na bezvadný roky i dobrou práci. Navíc Půlnoc byla jedna z těch vyjímečných kapel, zvukově i textově, nakonec i Mejlou, on je velice výraznej typ. S Mejlou hrát je zážitek, to ví každej, kdo s ním hrál a Kába asi nejvíc, proto nesl těžce nejen konec Půlnoci, ale i to, že Mejla dělá s někým jiným. Kábu hrozně štvalo, když přišel na nějakej koncert a viděl tam Vozáryho, a nejde o Dušana, ale o to, že Kába ví, jak je to s Mejlou na podiu skvělý. Mejla to táhne a když se na tebe podívá tak cejtíš, jak je to dobrý, jakej je to tahoun... Ale ty jsi přece s tandemem Hlavsa/Vozáry taky dělal... Vozáry se věnoval i židovské hudbě, měl skupinu Déva a potom Lorien. Tam zpíval Milan Bartalský a Dušana Vozáryho napadlo, že by bylo dobrý udělat tyhle věci akusticky, oni to předtím nějak hráli v okleštěný formě, se synťákama, takovej ten Oceánovskej styl. Řekli to Mejlovi, kterej se toho chytil a musím říct, že koncerty, který byly, byly pěkný. Hrál tam ještě Pepa Janíček, Veronika Hánová, která hrála s Dg 307 na housle. To je holka, která hraje ve skupině Gothard středověkou hudbu, s kterou jezdí po hradech, tvrzích a má kolem sebe spoustu šikovnejch mladejch lidí, který si vytvářej středověký nástroje a hrajou na ně, takže pár lidí přišlo i odsud, čili ta židovská hudba se udělala v takový rádoby původní podobě, jak asi mohla tenkrát vypadat. Já si myslim, že je škoda, že je ta deska nazpívaná česky, i když v původním plánu bylo nazpívat ji hebrejsky. Nicméně Milan Bartalský měl několik anonymních telefonátů, že mu zabijou mámu, která žila sama v Bratislavě. My jsme respektovali jeho rozhodnutí, aby mu nějaký šílenci kvůli tomu, že nazpívá hebrejsky deset písniček, vyhrožovali, takže je to nakonec česky. Pak jsem měl chvilku pauzu, která dlouho netrvala, protože se ozval Honza Brabec a začali jsme dělat Domácí kapelu, přišel i Zajoch a na pár věcech jsem hrál v „Uměle ochuceno“. Jak vzniká hudba u Domácí kapely? To jsou všechno v podstatě Honzovy věci, on je taky takovej perfekcionalista jako Mejla, píše to do not, ovšem Honza to má všechno složitější. Mejla má představu jasnější, zatímco u Domácí kapely ty věci vznikaj obtížněji, Honza to vymyslí, dá do not, my to na zkoužce zahrajem, on to slyší, doma o tom přemejšlí, přijde za tejden na zkoušku a je to všechno jinak překopaný. Takhle třeba jedna věc vzniká půl roku. On mi říká: „Napiš si to do not!“ a já: „Klídek, za tejden to bude všechno jinak...“ „Ne, ne, ne, Teď je to přesně vono!“ a je to samozřejmě zase za týden jinak. Ale aspoň se to dostane do fáze, kdy jsme s tím spokojený všichni. Je to jasně Honzova věc, ale během zkoušky se to ještě mění a dotváří. Domácí kapela příliš nehraje, což je myslím škoda, ale Honza měl vážný úraz, kdy si při pádu z lešení přerazil páteř a půl roku ležel v nemocnici, Míša má tři malý děti a teď čeká čtvrtý, takže skončila i se zpíváním. Vrhla se teď na loutkový divadlo a hraje s nějakou jinou partou především pro děti... Jak jsi spokojenej s poslední deskou Domácí kapely? Mně se ty věci, který hrajeme líběj, Honzova představa byla mohutnej zvuk, symfoňák. My nahrávali v Sonu, to bylo fajn a jednou mi Honza půjčil, říká se tomu „zlatý cédéčko“, to je to, z kterýho se to potom snad lisuje, je to ta matrice a já si to pustil a zdálo se mi to strašně divný, co se jako stalo? Ale pak jsem si poslech už vlastní výrobek, a tam se mi to hodně líbilo, to zlatý bylo snad nějak vořízlý, nebo jak mi to Honza vysvětlil. Ta mohutnost tam je, to se Honzovi podařilo, taky to bylo pracný, on si s tim vyhrál a často i ve studiu narážel, šel si tvrdě za svým a to si taky prosadil. Současně jsi nastoupil k Dg 307... Se Zajíčkem jsem se poprvé setkal v Americe, kde jsme samozřejmě žádný plány nespřádali. Když se pak objevil tady, vzniklo Uměle ochuceno, což je taková komorní záležitost, kde já hraju tuším ve třech písních. U Dg je při zkouškách zase úplně odlišnej postup, třeba ta poslední deska „Kniha psaná chaosem“ vznikla tak, že někdo přinese hudební nápad, ať už Zajoch, Alfréd, kdokoli z nás... Jedna věc vznikla až ve studiu. Řekni mi ještě něco o přerodu Dg 307 z toho ansámblu s Mejlou, smyčcovou sekcí, jak jste vystupovali v Roxy a pak za pár měsíců jsem na vás byl na Chmelnici, kde jsi byl už jen ty, Alfréd, Pavel Z., za bubnama René Starhon a Tonda Korb a i to pojetí hudby bylo nesrovnatelně rozdílný, antihudební.... Dg 307 mají různý křivky, ten velkej orchestr s Mejlou, tak na mě to působí tak, že prostě jednou za čas musí Mejla se Zajochem něco udělat. A tohle bylo právě to období, kdy našli po nějakejch sezeních společnou notu. A protože tohle připravoval většinou Mejla, tak ty věci byly daný do not, improvizace byla víceméně potlačená a mělo to jasný mantinely. Myslím, že tohle byl velice povedej projekt, dokonce se točila nahrávka, která někam zmizela, stálo to i dost peněz a nevím, kde to je. No a oni dva spolu něco udělaj a potřebujou si od sebe zase na chvíli odpočinout a jsem přesvědčenej, že zase přijde období, kdy něco zkusej. Kdy Mejla bude potřebovat dělat něco jinýho, než jsou třeba Fiction, a až z toho vypadne, tak se to zase dělá tak, jak se to dělá. Z tý naší poslední desky jsem nadšenej, to se mi zdálo optimální složení, se kterým se dá fungovat a má to i smysl. A navíc, když si to Mejla poslech, tak z toho byl velice potěšenej, samozřejmě měl nějaký technický výhrady, ale to, co tam slyšel a co tam zaznělo, o tom prohlásil, že je to skvělý. I ty to považuješ za stravitelnější, a to je zajímavý, protože v Akropoli byl na Dg 307 i Jura Krchovský, básník. Po koncertě za náma přišel a říkal: „Vůbec se mi to nelíbilo, já jsem byl zvyklej na rozervanýho Zajíčka a teď jste jako Nick Cave, to jsou skoro hity...,“ nejsem si jistej, jestli to byla chvála nebo hana. Je fakt, že některý písničky jsou netypický, až hudební, mně se to ovšem velmi líbí.... Mně ostatně vyhovujou i jiný věci, jak to Pavel dělá, jednak můžu být tvůrčí a i co se týká koncertů, tak nenastává jejich inflace. Pavel se navíc snaží věci i měnit na každej koncert, i aranž písničky, nebaví ho hrát dokola dva roky jeden repertoár...Když jsme hráli naposledy v Akropoli, tak to Pavel uváděl útržkama z Ginsbergova Kvílení. Přišel s tím na zkoušku a my jsme plánovali, jak vystoupení bude vypadat. Pavel říkal: „Mně napadlo, že bych tam mohl dát toho Ginsberga - a to bylo jen pár dní před jeho smrtí! - útržky z Kvílení a pak na to navážeme.“ Říkal jsem mu: „To je opravdu zvláštní, teď jsem četl rozhovor s lidma, který mě hrozně zajímaj, Kronos Quartet, a oni taky dělali Kvílení. Pavel je vůbec nezná, jsou to i lidi úplně odjinud a určitě dělaj Kvílení úplně jinak, a přitom ten nápad je tady najednou víckrát...“ Pořád narážíme na osobu Pavla Zajíčka, chceš pohovořit i o něm, anebo mu ponecháme tu jeho potřebu soukromí? Pavel je velice zvláštní, vážím si ho a jsem rád, že s ním můžu dělat. On má v sobě takový charisma, třeba toho moc nenamluví, ale zase ví, co a kdy říct. Jasně, že se s nim pracuje obtížněji, protože je náladovej, a někdy ty nálady jsou u něj takový, že je z toho člověk hotovej. On se někdy tak podívá a nejradši bych šel do háje, člověk se cítí provinile. Ale zvykneš si na něj, překousneš to. Mně se hlavně líběj jeho texty a jsem rád, že to můžu nějakým způsobenm obohatit, že třeba ve spojení s hudbou se to násobí. On má takovej zvláštní způsob zpěvu, to vlastně není ani zpěv, ale ta deklamace je taková sugestivní, že ty lidi nakonec dostane. Ale chtěl bych říct, že si nemyslím, že jeho texty jsou beznadějný, temný, jak by mohly působit. Já v tom vždycky vidím nějaký světýlko, nemyslím, že by to byla nějaká deprese, zdá se mi, že tam je nějaká naděje. Jasně, že se vyřvává z tohohle šílenýho světa... Vždyť my jsme vlastně veselí kluci. I když my na zkouškách ani nevíme, jaký text zvolil, on tam něco huhňá, snad se trošku i stydí a říká, že nemůže poslouchat sám sebe. Jsou z toho cejtit i jeho pochyby. To jsme hráli v Polívkově divadle v Brně, asi před dvěma roky a bylo to skvělý, protože Polívka, ačkoliv je slavnej umělec, tak cítí takovou slabost pro věci, který by bylo třeba podpořit a v tom divadle dává prostor různejm kapelám a divadlům a vlastně je sponzoruje. Nás taky sponzoroval už tím, že před koncertem nám dal několik bas piva a pak nás pozval do kavárny, která souvisí s tím divadlem a tam proběhl večer, kterej byl ve znamení „Four roses“, což je taková whisky, kterou jsme se neskutečně s Polívkou a Pechou osvěžili a padali si kolem krku a nesmyslně si nahrávali. Ale opravdu to bylo strašně přátelský, on se snaží přes to mediální šílenství zůstat normálním, mě si definitivně získal filmem „Zapomenuté světlo“. Dokonce tam přišel Honza Steklík, brněnskej výtvarník, kterej měl mít výstavu v Praze s Karlem Neprašem, to tam ještě byl Mejla, Pavel Zajíček, takže obrovská objímačka a ve čtyři ráno slíbeno a podepsáno, že Dg 307 zahrajou v Praze na vernisáži týhle výstavy. Mně 14 dní před výstavou přišla domů pozvánka na vernisáž, že to otvíraj Dg 307, volám Zajochovi: „Ne, ne, ne!“. Tak říkám: „Aspoň jim to zavolej...“ „Ne, ne, ne.“ Klasickej model toho studu a strachu, ale všechno to odeznělo. Když si vzpomenu, jak to vzniklo, tak si myslím, že se nikdo nezlobil, nicméně... Nosíš do Dg 307 taky nějaký nápady? Já mám samozřejmě něco v hlavě, ale vždycky se stydím to vytáhnout. Jinak na ten základní motiv si každej udělá svůj nástroj, když se prostě zdá, že je to zajímavý, tak si k tomu každej vymyslí svůj part. Já udělám cello, zahraju to a oni mi řeknou, že je to blbost. Tak si zkusím vymyslet něco jinýho, dokud se to všem nelíbí a dokud i já nejsem spokojenej. Ty se vůbec pohybuješ absolutně v projektech, který vybočujou z průměru, ze zvyklostí, ze zažitejch představ. Počínaje křehkejma židovskejma písněma až k těžce nekomerčním a těžko stravitelnejm Dg 307. A to jsme třeba úplně vynechali kapelu Public Relations, v který taky hraju. To je náhodný uskupení Honzy Knížka, zvaného Háďák, protože je to vášnivej herpetolog, jeden z nejlepších znalců těchhle potvor, který mimo jiné píše i krásné básně a má dobrý hudební nápady. Občas uděláme koncert třeba u Vystřelenýho voka a tak podobně. On dělá takový indiánský texty, obsazení je kytara, viloncello, basa a zpěv, bez bubnů. Mě prostě i osobně zajímaj takový věci, který nejsou moc slyšet či vidět. Jasně, že poslouchám klasiku, kterou všichni známe: Lou Reeda, Iggy Popa, Velvety, to se mi samozřejmě líbí, ale vyloženě rád mám třeba i Agon, Arvo Part - to je něco! Nebo experimentování se zvukem, nápady, hledání... Diamanda Gallás... Inspiruje tě to i nějakým způsobem? Mně se třeba hrozně líbí Kronos Quartet, to je taková americká partička, která taky pořád něco hledá, nový postupy. Letos hráli na Pražském jaru a mají už takový postavení, že pro ně speciálně skládaj hudbu. Oni hrajou snad třicet let a jejich šéf kdysi slyšel skladbu, snad od Steve Reicha. To bylo v těch sedmdesátých letech a jemu to tehdy přišlo naprosto skvělý. Úplně jasně v tom slyšel ten vietnamský syndrom, problém té neúspěšně válčící Ameriky s malým Vietnamem. Nikdy se s autorem neměl možnost potkat, ale pořád mu to celejch dvacet let leželo v hlavě a rozhodl se, že to s Kronos Quartetem taky nastudujou. Udělal to úplně jinak, zvýraznil jiný nástroje, předělal aranž. A tak se nakonec s autorem setkal a tenhle chlapík z Kronos Quartetu mu říkal, jak to před dvaceti lety slyšel a hrozně na něj zapůsobil ten Vietnem a vyznění tý války. A tenhle Reich, nebo kdo byl autorem, ho vyvedl z omylu, že to bylo naprosto o něčem jiném. To říkám ale proto, že hudba je zvláštní, záleží s jakou náladou jdeš na koncert a pokaždý to vnímáš jinak. A je právě skvělý, že si v tom můžeš najít i svoji polohu, někdy tě to hodí do deprese a jindy naopak ti to podpoří dobrou náladu. Já nechci tvrdit, že jsem nějakej vyjímečnej, ale tohle jsou věci, který mě skutečně zajímaj... Nehodlám svůj život spojit s tím, že mám někde barák, zahradu a tam trávit víkendy a večery u televize. Já jsem tak založenej, jít večer do kina, do divadla, mezi lidi, i na pivo, to všechno k tomu patří. Byl jsem na Caleovi, líbilo se mi to, tak jsem poseděl ještě dvě hodinky u piva a všechno to znova zažil. A že jsem ráno unavenej mi nevadí, protože mi to vynahrazujou pocity z těch akcí, který absolvuju. Teď jsem byl na baletu Merce Cunninghama a člověk zjistí, jak je tady toho plno a stíháš jenom něco. Ten den tady byl nějakej koncert, kterej bych taky mohl, včera Jethro Tull, ale zase těch peněz nemám tolik, tak jsem si koupil radši lístek na Davida Bowieho. Mně se líbí i balet, naposledy jsem byl na Tanakovi v Arše, na Grim Grim, což je velice zvláštní představení. Já se ptám spíš z toho důvodu, abychom pomohli lidem, kterým se třeba líbí Dg 307 nebo Domácí kapela, aby mohli jít zase někam dál, jestli bys jim něco nedoporučil... Třeba Deep Sweden bych doporučil, to mě z tý český scény zaujalo v poslední době hodně, atypický nástrojový složení, vyjímečná zpěvačka, i ten zvuk je jinej, nenudí to. Určitě se líběj Psí vojáci, ale to už je klasika, kterou každej zná. Na druhou stranu toho vlastně spoustu neznám. Co známe? V podstatě nic. Na světě každou hodinu vzniká tolik věcí a my víme jen o jedný milióntině, Šel jsem na Calea do Archy a měl jsem problém, jestli nemám jít na projet Ivy Bittový a její sestry, který vystupovaly v kostele Šimona a Judy, tam byly ženský z celýho světa, z Afriky, Bulharska. V červenci mají být v Akropoli nějaký Bulharky, tak na to taky chci jít, mě zajímá i folklór nebo etnická hudba. Já třeba jezdím kolik let, a potkal jsem se tam několikrát třeba s Pepou Janíčkem, do Velký nad Veličkou, to je na pomezí česko-slovenským, tam je každoročně takovej festival folklórní hudby. To jsou horňácky slavnosti, i když nevím, jestli tam ještě letos pojedu, protože se z toho stává taková profláklá věc, ale když jsem tam byl poprvé, snad před patnácti lety, kdy to nikdo neznal, tam byli jen místní, pár lidí, který o tom věděli a tam to bylo skvělý, celou noc se hraje, po stráních, po hospodách, můžeš kamkoli přijít a tam někdo hraje a lidi jsou tý muziky plný, takový věci mě prostě zajímaj. To mě i docela inspiruje, musím říct.. Myslíš, že ta hudba tě nějak obohacuje? Já se v podstatě taky jiným způsobem vyjádřit nedokážu. To co spolu tak klopotně probíráme, to jsou jen slova, ale je daleko příjemnější, když to můžeš vložit do nějakejch tónů, anebo to nechat působit ve spojení se slovem. I když ten výraz „obohacuje“ mi přijde dost nadnesený, ale je to prostě určitý způsob vyjádření se k tomuto světu. Každej máme problém komunikace s lidma, chceš se k tomu vyjádřit, něco sdělit a každej to dělá nějak jinak, ty píšeš a já jsem docela rád, že to můžu dělat přes struny smyčcem a prstama. Já jsem se mimochodem letos přihlásil na arte-terapii, což je takový obor na vysoké škole, kam se asi nedostanu, protože se tam hlásí šíleně lidí... Byl tam kluk, který už vystudoval nějakou sociální pedagogiku a pracuje s narkomanama. Součástí tý zkoušky bylo přinést nějaký umělecký dílo, nebo prostě něco a o tom pohovořit. Lidi tam nosili většinou obrazy, já si vzal básničku od Zbyňka Hejdy a on přinesl Nirvanu. Pouštěl ji tam a já si myslel něco úplně jinýho, než co potom zaznělo. Tenhleten člověk má na starosti 48 narkomanů a tam pustil Nirvanu jako odstrašující příklad drog v muzice. Ovšem profesor Kyzour, který ho zkoušel, byl naprosto skvělej, nejdřív si poslech tu Nirvanu, pak naslouchal jeho řečem o tom, jak jsou ty drogy v tý hudbě obsažený a Kurt Cobain že se proto zabil. A profesor se ho zeptal: „Vy tam ty drogy slyšíte, v týhle muzice?“. On to všechno znova opakoval, než ho profesor přerušil: „Já tedy ne...“ a šel k piánu, na který mu zahrál tři čtyři takty nějaký moravský písničky a ptal se: „A tam drogy neslyšíte?“. On začal trošku couvat, byl nejistěj a Kyzour povídá: „No to je přece úplně stejný, tohle je Nirvana, čtyři akordy a tohle je moravská lidovka, taky čtyři akordy, akorát že u ní se jen chlastá, tam žádný drogy nejsou...“ a docela se na něj naštval. Mě to samozřejmě potěšilo, ale jestli on tímhle způsobem pracuje s těma narkomanama, tak tedy nevim... Jak se na tvoje hudební i ostatní aktivity koukaj v práci, jakožto roentgenový technik jsi obklopenej lékařema a zdravotníkama... To byla docela legrace, když ještě byla Půlnoc, oni takovou hudbu samozřejmě neznali a pořád otravovali, proč je nepozvu na koncert? Tak jsem je pozval na Chmelnici, tam se objevila partička deseti lidí, který vůbec netušili, na co jdou, takže přišli v kvádrech a ženský ve večerních róbách jako do divadla. Seděli mezi tím undergroundem a úplně zděšený odcházeli, že prej málem ohluchli, takže nakonec zabrali místo u baru v předsálí a tam už to docela šlo. Nicméně se v tom jaksi potácej, neznají to, kritizovat se to neodvážej, protože jejich děti to poslouchaj. Oni v tom nic neslyšej a je jim to záhadou. A to si nedovedu představit, že bych je vzal na Dg. I když na druhou stranu musim říct, že jsem vzal desky, který jsem udělal s Dg i Domácí kapelou a půjčil je jednomu doktorovi, kterej poslouchá všechno možný, hlavně klasickou hudbu a jemu se to líbilo. Některý věci, zejména Dg 307 si nahrál a občas si to pouští, což u sedmdesátiletýho chlápka potěší, že i tam si našel to svoje... Takže i potěšení druhejch je u tebe motivem k hraní? Mně se to hrozně líbí - hrát - takže nějaká ta exhiba ve mně bude. Na podiu mě to baví, ne že by se museli dívat na mě, stejně se na mě nikdy nedívali, ale ten pocit, že se toho účastním je příjemnej. Ale před vystoupením já osobně jsem dost nervozní, ještě na tebe svítěj, to jsou nekonečný nervy. Než se ozvou první tóny, než začnu hrát a pak je to už v pohodě. I když udělám chybu, tak ta se zamaskuje v rámci toho koncertu, to mi nevadí. Ale ta hodina před tím je nekonečná, nejhorší je, když přijedem někam brzo, všechno je včas postavený a máš dvě hodiny času, tak co s nim? Nevožrat se, chodit někde po městě, nebo co, co bude? Pro peníze se to samozřejmě dělat nedá, obzvlášť tahle hudba, koncerty jsou stovkový zákležitosti, v podstatě vynášej sotva tolik, abych si mohl v tý hospodě říct, že tam sedím zadarmo, že můžu někoho pohostit paňákem. Je to z ruky do huby. Já věřim, že třeba lístky na koncert jsou pro lidi drahý, někde jsou za 70, - i 80,- Kč a návštěvník si může říct, že je to moc. Ovšem co je s tím spojený: příprava na koncert, která sestává ze zkoušek, to je spousta hodin, já zkoušky vůbec nepodceňuju, to je příprava skladeb na koncerty. To není popíjení piva v hospodě, který možná po zkoužce občas následuje, ale to jsou 2 - 3 hodiny ztrávený ve zkušebně a pak i v tý hospodě, kde zase musíš zaplatit. A pak konečně je koncert - a my nehrajem často - kde dostaneš čtyři stovky a máš v tom ještě stěhování aparatury, pořizování strun, dalších technických záležitostí. To samozřejmě není žádná stížnost, tak to prostě je, baví tě to, tak to děláš. Hudba klesala jak štíhlý ohnutý stonek těžkého květu, protože chce - aby zůstala živá - pokračovat do poslední kapky radosti. Allen Ginsberg „Transkripce varhanní hudby“ Restaurace „U Švejka“, Praha, 21. června 1997, osmnáct 12% piv, 4 rumy, 4 kávy (dohromady) Lábus |
||||||