"Kašlem na to , jestli žijem nebo chcípnem...!"
Docela ostrý tvrzení, co. Jistě, nutno hned dodat, že záleží na kontextu, v němž je tahle hláška pronesena.V kavárenské konverzaci by vyzněla přinejmenším směšně, v palbě bitevního pole či ve smradu zapařených pokrývek v noclehárně pro houmlesáky se z těchto pár slov může stát cosi jako manifest. Brát ho vážně? Kanonizovat ho a chovat se podle něj? Nebo se snažit o přesah? To už je věc každého, jisté situace však švindl a lacinou koketérii neodpouštějí. Řeknou si o daň nejvyšší…			DAVID PEEL
David Peel, autor úvodního citátu, jistě věděl své. Jinak by se nemohl označit za absolventa Newyorské rock’n’rollové university. Kdo by se na ni chtěl zapsat, v telefonním seznamu by ji nejspíš nenašel. Její přednáškové sály nejsou ve vznosných budovách kolem Central Parku. Tahle univerzita má sídlo na ulicích New Yorku, výuka probíhá nepřetržitě a za každého počasí, zkoušky se skládají čtyřiadvacet hodin denně. „My jsme z Lower East Side…,“ hlásí se Peel hrdě ke svému působišti. V dobách dávno minulých, za oněch tak slavených let šedesátých, byla tato část Manhattanu domoviskem řady skutečně zvláštních typů. Na ulicích se tam mísili feťáci s básníky, zlodějíčci s vyznavači orientálních filosofií. Všichni vypadali stejně, a s trochou nadsázky by se dalo říci, že i vyznávali stejné náboženství. Jaké? Nejlepší bude, když se optáme pana profesora Peela samotného; „Každej si chce dělat to svý,“ pokračuje text písně The Lower East Side. A když jsme u těch citací, můžeme v něm pokračovat: „Nejsme žádný blázni / předložíme vám fakta / my jsme underground / a tak se nám to líbí…“ Podobná prohlášení slýchaly ulice New Yorku již o dvacet let dřív z úst básníků beat generation. (Mimochodem, jedna z mnoha básní Allena Ginsberga je právě o Peelovi.) I ti si, podobně jako David Peel a jeho souputníci, zakládali na osobní svobodě, na nezadatelném právu jedince „dělat si to svý“, být sám sebou, účty skládat především svému svědomí, a ne nějaké instituci. Beatnici to však měli, na rozdíl od hipíků let šedesátých, přeci jen těžší, společnost ještě nebyla na takové projevy svobody připravena. Zpívat písně o tom, jak milují marihuanu, to by jim tehdy skutečně neprošlo. Peel si to již dovolit mohl. Dovolit? Skutečně? Inu, nebylo to samozřejmě tak růžové, jak by se nám z více než třicetiletého odstupu mohlo zdát. „Musíme bojovat s lidma / co se do nás serou / musíme si to rozdat s poldama od narkotickýho / co jim vůbec nevěříme…“ Opět, samozřejmě, Peelův text. Co to vlastně bylo za chlapíka, tenhle David Peel? Pokud chceme nechat mluvit jeho samotného, budiž: „Jsem pyšnej na to, že jsem newyorskej hipík / jsem hrdej na to, že mám špinavý nohy i vlasy / Pyšním se tím, že žiju se šváby / jsem hrdej na to, že bydlím v popelnici… nás štve chodit do rachoty a tak žijem z podpory…“ Peel je prostě Hipík z New York City. Pokud chceme, můžeme se spokojit s tou podobou, jakou nám zakladatel Rock’n’rollové university nabízí. Není nic lehčího, a dušičky, toužící po romantickém obraze vyvrhela by mohly jásat. Nic však není tak horké, jak se zdá. Představu Peela coby arogantního asociála narušuje naštěstí on sám. Těžko by totiž jinak napsal písně jako Bůh, v níž se mimo jiné ptá: „Bože, nač máme války / Bože proč jsou tu ty zákony…“ a o pár veršů dál se přiznává: „Bože, lidé jsou tak podivní / Bože a já se tak stydím… nechci být tvým nepřítelem / chci, aby byl na tomhle světě každý svobodný.“ O tom, že jsou „lidé tak podivní“ tehdy nemluvil pouze Peel – jeho obdivovatel, Jim Morrison, o tom napsal celou písničku. Nesmíme zapomínat, že jsme stále na konci let šedesátých, Amerika je ve válce s Vietnamem, a mládež se začíná radikalizovat. Trnem v oku není mladým buřičům pouze Vietnam, stejně tak jim vadí policejní násilí (například píseň Chicago Conspiracy) nebo represivní politika boje proti marihuaně (Everybody’s Smoking Marihuana). David Peel, velký přítel Johna Lennona a Yoko Ono, byl v té době, přinejmenším v New Yorku, jakýmsi mluvčím své generace. Vyjadřoval se jazykem ulice, nehledal pracně složité rýmy, věci nazýval pravými jmény. Obdobně přistupoval k melodii svých písní. Nebylo to žádné experimentální výboje, při jejich provozování se vystačilo s několika akordy – o to větší účinek pak měly. Když už je řeč o sporé instrumentaci, je na místě připomenout si alespoň dvě další kapely z té doby. Tou první jsou newyorští The Fugs, těm Peel skládá poklonu v písničce Birth Control Blues, tou druhou pak Iggy Pop a jeho Stooges, pocházející z průmyslového Detroitu. Jak The Fugs, tak Stooges zpívali o podobné realitě, obě kapely si vystačily s pár akordy. A vadilo to? Mimochodem, pokud jde o dosahování maxima s minimem prostředků, můžeme v Peelovi vidět (podobně jako v Popovi) předchůdce punkové smršti, jež se přihnala o deset let později. Jak se měnila doba a přituhovalo (ano, i v Americe!), někteří radikálové to zabalili, řada jich nepřežila životní nasazení. David Peel však zůstal věrný sám sobě a své životní filosofii „hipíka z New York City“. Vydal několik alb, například orwellovské album 1984, nebo The Yuppie Ghetto, své aktivity však rozšířil i na film – hrál mimo jiné ve Formanových Vlasech, objevil se i ve filmu kontroverzního klasika Spika Leea o masovém vrahovi, hrál v životopisném snímku o další legendě let šedesátých, radikálovi Abbie Hoffmanovi. Co tedy vlastně zůstalo? „Pouze vzpomínky. Vše ostatní bylo smeteno špatnými zkušenostmi pozdějších let. Pokud jde o umění a hudební tvorbu, žijem dnes v době temna,“ konstatuje Peel. „Jsem strašně rád, že jsem zažil zlatý věk 60. let, a renesanci počátku let sedmdesátých. Možná mě ale ještě čeká veselejší budoucnost,“ neztrácí věčný hippie naději.  Doufejme s ním.  Josef Rauvolf Tituly Davida Peela, které vydal Globus: THE POPE SMOKES DOPE CD Globus Music 1999 THE POPE SMOKES DOPE MC Globus Music 1999 1984 LP Globus International 1990 AN EVENING WITH DAVID PEEL LP Globus International 1990 BRING BACK THE BEATLES LP Globus International 1990 JOHN LENNON FOR PRESIDENT LP Globus International 1990