LETNÍ PŘEMÍTÁNÍ  U KOCOURA, U MAGORA, U STANDY
Ano, možná jsme parta outsiderů, nicméně outsiderů vlastní volbou. Snad by bylo možno napsat filozosofický esej na téma „Outsiderství jakožto životní postoj“. Ale to neznamená, že nemůžeme i přesto prožívat opojné pocity vítězů.
„Underground existuje a bude-li nám vládnout vládnout současná politická garnitura v čele s Klausem a Zemanem, doufám pevně, že bude i mohutnět," prohlásil nedávno v jednom rozhovoru Magor (Rock & Pop 8/2000).  A vzápětí vyjmenovává řadu důvodů, které ho k tomuto přesvědčení přivedly. „…Nemyslím si, že se příliš mýlím když řeknu, že souběžně s tím, jak se politická situace, resp. situace v tzv. špičkách naší politické reprezentace stává stále hnusnější a pro zdravého člověka se zdravým žaludkem, svědomím a smysly nestravitelnější, lidé opět chápou, že jediná svoboda, kterou jim nikdo nemůže ani dát, ani vzít, je svoboda duchovní, a berou znova věci do svých rukou. Zhnuseni tím, co denně čtou v novinách, vidí v televizi a co se dotýká jejich vlastních životů, ohlížejí se po jiném způsobu, po alternativě a v tomto případě je vidět, že ten tzv. starý underground nejde přehlédnout. (...) Nemám nejmenší tendenci nabádat k tomu, jak mají lidé žít, ostatně můj život nesporně není nějakým příkladným, nicméně jakýmsi zvláštním způsobem se zamýšlím nad desítkami lidí z toho starého undergroundu, neboť vytváříme cosi, co stále ještě – a možná čím dál více – je nabídkou pro ty, kteří nechtějí žít tak, jak žije většina…“ Nechci se zamýšlet na poselstvím, případně „poselstvím“, které v sobě nese to, co Magor nazývá „starým undergroundem“, tedy „utváření společenství lidí, kteří usilují o stejný způsob života, o vytváření umění, které není zapojeno do struktury světa establischmentu, ale stojí mimo něj, vytvářejíc si vlastní hodnotový i kulturní svět“, ale poznamenat, že v létě se minimálně na třech místech naší země odehrálo cosi, co lze nazvat návratem k myšlenkám a síle, kterou v sobě underground – jak je vidět – stále nese. Bez ohledu na společenské poměry je evidentní, že lidé, kteří přijali hodnotový žebříček undergroundu za svůj, tyto hodnoty zkrátka neopouští. V době, kdy se naše společnost polarizuje ekonomicky, kdy bezduché a tupé seriály vymývají mozek dokonaleji, než to kdy dokázal major Zeman (i když „Mimikry“ taky udělaly své), v době, kdy kulturní a myšlenkový marasmus opět dosahuje na síle a kulturních otěží se ujali nejrůznější bastardi a vykopávky totalitních varieté, v době, kdy uniformita průměru je považována spíše za ctnost, existuje společenství, které je již celá desetiletí imunní vůči této zparchantělé společnosti.  A existují důkazy. Jenom v létě tohoto roku jsem měl možnost zúčastnit se tří setkání, která by moje slova potvrdila. Setkaly se tři proudy jedné řeky, řekl by básník. Stavidla se poprvé zvedla 10. června, kdy v Zadní Třebáni slavil Kocour padesátiny (a k tomu přidal ještě 10 let svého Globusu). To byl opravdu tedy večírek… A kdo na něm všechno zahrál! Přepestrá směsice, reprezentující vydavatelství Globus, jehož je Karel „Kocour“ Havelka majitelem. Nemohli chybět Plastic People, DG 307, Umělá hmota, Sváťa Karásek a Pozdravpámbu, Dáša Vokatá, exkluzivně vystoupili i The Hever and Vazelína Band, ale nechyběli ani další koně globusovské stáje, namátkou třeba Plexis, Joe Carnation Band, Garage a další. Na místě pak bylo k vidění tolik pamětníků prehistorie československého undergroundu, že by byl Jiří Gruntorád z Libri prohibiti v sedmém nebi. Žádné oko nezůstalo suché. Jeden z nemnoha písmánků, takto kytarista skupiny Znouzecnost, která toho večera také vystoupila, na své internetové stránce napsal, že nestárneme a i na prahu důchodového věku (mnohých) se dokážeme bavit a hrát si v kolkolem panující pohodě. Nutno pochválit nejen za tento postřeh, ale i za zakoupení čerstvého čísla Mašurek, které toho večera byly také pokřtěny. Kmotry jim byl známý triumvirát Skalák, Kocour a Čuňas, tedy kompletní kolektiv výtržníků odsouzených v plzeňském procesu v roce 1976 jako předzvěst toho, jak režim zatočí s Plastikama o pár měsíců později. I Reflex o tom pěkně a pochvalně, byť zbytečně heroicky (Reflex 27/2000), napsal a J.X.D. se na akci zřejmě hodně líbilo, i když v jednu chvíli byl tak zhulený, že nemohl ani fotit, což je u fotografa důvod k zamyšlení. A jménem celé redakce Mašurkovského podzemného mu patří dík, že neopomněl zdůraznit pramen, odkud čerpal z pohnutého životního příběhu Kocoura a že přidal i fotky všech přítomných redaktorů našeho věstníku. A tak skulptury starých mániček vesele hodovaly, bavily a radovaly se za neustálého Magorova moderování (to hovoří) a nikoliv modelování (to se svléká) až do rána. Z večírku vznikla povedené dvojCD, které pohotový Kocour uvedl na trh pod názvem „Underground v kostce" a kde je poměrně věrně zachycen průběh večera. Hudební samozřejmě, neboť lidské teplo undergroundu je nepřenosné. 2CD je vybaveno bohatou fotografickou přílohou, snad trochu kýčovitou na můj vkus, nicméně takhle nějak to tam vypadalo: velká rodina se sešla.  Sotva nám stačily splasknout obličeje, vydali jsme se na Vysočinu na Magorovu usedlost, odkud vytéká – z Prostředního Vydří – další rameno undergroundového toku. Zde je velkolepá oslava koncipována trochu odlišně. Odpadla selekce (ke Kocourovi bylo možno jen na zvláštní pozvánku) a tak se o víkendu 7. až 9. července dvůr, zahrada, stodola i kuchyně Magorova hospodářství zaplnily zase jinými panoptikálními figurami nejrůznějších tvarů, věků a charakterů. Mládí a zkušené stáří tak půl na půl. A to platí i o výběru kapel. Mimo stálic undergroundového nebe, které se lehounce překrývaly s Kocourovou slavností (např. DG 307, Sváťa Karásek, Dáša Vokatá si odbyla premiéru společného hraní s Milanem Schellingerem…) u Magora hrálo i nejrůznější mládí, jak lokální kapelky, tak i skupiny odlišného zaměření. Nicméně známá undergroundová tolerance nikoho nedonutila opustit podium předčasně. Dokonce ani Magor, pijící tentokrát jen zřídka, nikoho nevykázal, ba ani Bratry Karamazovy, jejichž bubeník vůbec nevěděl, že hrají a zápasil v provazišti se svými démony, aby jeho místo zaujal jakýsi potulný hráč s bubínkem. Bez vybírání vstupného, bez propagace, pouze na bázi setkání starých přátel se tak v tichosti uskutečňuje rok co rok festival, který by mohl sloužit jako učebnicový příklad toho, že hudba je skutečně médiem spojujícím lidi. A tak se už po páté za sebou se stal mozek českého undergroundu na tři dny pořadatelem, výčepním, konferenciérem, a ekonomem, aby hnutí, „díky“ němuž si odseděl takřka 9 let v komunistických kriminálech, udržel v chodu a tradici. Snad to s námi vydrží ještě pár let. A poslední tok se vyřinul ze samoty v Milkovicích u Libáně v jičínském okrese, kde významný a nepoučitelný pamětník mnoha undergroundových a disidentských sešlostí Stanislav Penc hekticky pořádá několikadenní festival všeho možného. Dlouholetý amatérský, leč o to zuřivější organizátor uprostřed rozlehlých sadů a stád koz, oslů a psů, pod záštitou „Spolku chovatelů koz“ (viz internetová adresa www.kozy.cz) a za podpory Velkopopovického kozla zakládá tradici letních setkání a vášnivých dialogů. Již jen pouhý výčet účastníků a neskutečně různorodá směsice by zabraly spoustu místa, je však pravdou, že ne vždy se s inzerovanými umělci můžeme setkat. Standův anarchistický a dobrodružný přístup má své však tradice a tak těžko někoho překvapí a ducha vzájemnosti a dobrovolnosti jistě nevyžene. A tak po celé Milkovické dny, jak je akce pojmenována (letos od 9. do 16. 8.) se punkové, metalové, hardcoreové, undegroundové, alternativní, folkové a bluesové spolky lehce chaoticky proplétaly s politickými diskusemi, autorským čtením, divadelními představeními, hospodskými hovory a intelektuálským popíjením ve vegetariánské čajovně. U Standy pak nejvíce ze všech zmiňovaných podujatí převládalo nezralé a nevybouřené mládí, takže tah pokračoval skutečně nepřerušovaně tři dny (a tři noci), což už je opravdu pro jinou věkovou generaci, než k jaké se dobrovolně řadí autor těchto řádků. I když viděti ještě o něco staršího Tomáše Schillu (Echt!, DG 307), jak brzy po svítání za výčepním pultem přemlouvá zbloudilého osla a obsluhuje ho kelímkovým pivem, je nezapomenutelný zážitek (nakonec si to pivo vzal Karel Malík). Snad se Standovi tuto novou baštu podaří uhájit o něco déle než ty předchozí, stojí za to. Duch undergroundu nevymizí, bude-li alespoň občas možno potkat některé z přátel na podobných matiné. Samozřejmě, že jsou i jiná poutní místa a ikony českého undergroundu, a další se rodí. O desítkách hudebních festivalů, které nás toto léto lákaly, ani nemluvě. Ovšem Mašurkovské podzemné je magazín, zabývající se přece jenom něčím jiným, než jak to hudebníkům ladí (nebo neladí) a drží (nebo nedrží) rytmus, jak se vyvíjejí hudební trendy doma i ve světě a komu případně ujel vlak. Například mně ujel vlak už dávno. A co?  Dočetli jste proto výsostně osobní reportáž, deníkem, v němž největší roli hrají přátelské vazby mezi pořadateli, účastníky i hudebníky a nikoli výčet souborů, zahraničních hvězd, návštěvnických rekordů, významných rodáků a V.I.P., či prodané tuny párků a vytočené cisterny piv, čímž se jinak v našich krajích jinak měří úspěch.  Takže zase někde na viděnou! napsal a nafotografoval Lábus P.S. V přátelství připsáno Martinu Věchetovi z Trutnova.