mp24robbins


Zelené zátiší s Tomem Robbinsem
Oblíbený americký prozaik, literární a umělecký kritik Tom Robbins se v následujícím interview vrací na stránky magazínu kontrakultury High Times (a poprvé se zjevuje v Mašurkách), tedy na scénu, kde byl vždy doma. HT v roce 1976 otiskly vybrané ukázky z velice populární kontrakulturní novely Even Cowgirls Get the Blues (I na kovbojky občas padne smutek, Votobia 1996) a publikovali jeho článek o Amanitě muscaria (s názvem „Muchomůrka která dobyla vesmír“). Na americkou literární scénu vstoupil v roce 1971 románem Another Roadside Attraction (Další dálniční atrakce, Argo 1997), následující knihou byla již zmíněná Even Cowgirls Get the Blues z r. 1976 (podle níž byl v roce 1993 natočen film). Po kratší próze Still Life with Woodpecker (Zátiší s datlem, 1980, česky Argo 1998) následovalo vrcholné dílo Jitterbug Perfume (česky Parfém bláznivého tance, Argo 1996) z r. 1984. Roku 1990 vyšel titul Skinny Legs and All (česky Hubené nohy a všechno ostatní, Argo 1998) a o čtyři roky později Half Asleep in Frog Pajamas (V polospánku v žabím pyžamu). Výčet uzavírá právě vydaná kniha Fierce Invalids Home from Hot Climates (Zuřiví invalidé zpátky doma z horkého podnebí). Nevyzpytatelné, mystické romány dnes čtyřiašedesátiletého Robbinse jsou jako psychedelika – nikdy nevíte kam s vaší myslí zamíří, ale vždy vás čeká výprava neznající mezí. HT: Když se ohlédneš zpět na své začátky, co rozvinulo tvůj vypravěčský dar? Tom Robbins: Pocházím z dlouhé rodové linie kazatelů a policistů. Dnes je všeobecně známo, že policajti jsou rození lháři a evangelisté tráví své životy vyprávěním fantaskních příběhů takovým způsobem, aby přesvědčili jinak racionálně uvažující lidi, že jsou faktické. Takže si myslím, že ke svým narativním sklonům jsem dospěl přirozenou cestou. A co víc, vyrůstal jsem na venkovském Jihu kde, ač stabilně ničeno televizí, existovalo vždy zalíbení v barvité výmluvnosti. Můj otec byl dobrým venkovským vypravěčem a má matka, dychtivá čtenářka, fušovala do prózy. Když mi bylo pět, kouzlo slov mě tak zasáhlo, že už tehdy jsem se rozhodl být spisovatelem. Tak se malý hodný chlapec nadobro zkazil. Tvé romány překypují krátkými vtipnými nápady - zákruty jazyka, které se spojují v pointu. Uvažuješ o těchto vtipných spojeních, když prozkoumáváš nějaké téma a později je pak vložíš do patřičných míst tvého příběhu? Anebo jsou okamžitým nápadem, když sedíš nad rozpracovanou kapitolou a snažíš se ji dokončit? Obvykle jsou mé vtípky stvořeny na místě. Jsou jednoduše mou vnitřní podstatou; neoddělitelnou, integrální částí mého filosofického náhledu na svět. Smysl pro komično je západními intelektuály hluboce, až téměř tragicky podceňován. Humor může být vstupní branou do té nejhlubší reality a důvtip a hravost jsou v podstatě hrozně seriózním prostředkem k překonání zla. Můj smysl pro komično, ač záměrně amerikanizován, je ve svém záměru mnohem blíž k bláznivé moudrosti zenových mnichů a potrhlému géniu taoistických mistrů, než řekněme k satirickým posměškům televizního pořadu Saturday Night Live. Má svou funkci jak literární, tak metafyzickou. Všechny tvé předchozí knihy představují ženské protagonistky, ať už stopařku Sissy Hankshaw v Even Cowgirls get the Blues, nebo s cennými papíry obchodující Gwendolyn Mati v Half Asleep in Frog Pajamas. Čemu připisuješ svou empatii pro ženské charaktery? Pracovat s ženskými protagonistkami jsem všeobecně shledal poutavější než s mužskými. K ženám chovám lásku a vždy jsem dával přednost jejich společnosti, liboval si v jejich parfémech, v jejich křivkách, v jejich vytříbenějšímu citovému pojímání, jejich lunární vnímavosti, pečovatelských instinktech a relativně nespoutaných emocích – ač jsem si dozajista vědom toho, že na světě je spousta neurotických, upjatých a hloupých žen. Ženské postavy v mých knihách mají tendenci být nezávislé, dovádivé, kurážné, duchaplné, emociálně silné, eroticky smělé, spirituálně orientované a intelektuálně noblesní; zkrátka ten druh žen, které obdivuji i ve skutečném životě. Dokonce i Gwendolyn Mati má mnoho z těchto kvalit, i když je zároveň také chamtivá, nečestná a tak trochu manipulativní mrcha. Přesto však, i přes její vady jsem se těšil z Gweniny společnosti. Dokončit román mi trvá 36 až 42 měsíců. A jestliže máte být zavřeni v místnosti s někým každý den po více než tři roky, asi by to taky měl být někdo, v jehož společnosti si libujete. Moje nová kniha Fierce Invalids Home from Hot Climates je první, ve které je vypravěčův hlas veskrze maskulinní – a řeknu vám, že psaní z mužské perspektivy opravdu změnilo energii celého počinu. A dozajista se ze pár mých osobních vlastností odrazilo na hlavní postavě. Které? Tady je jeden příklad – přiřknul jsem mému protagonistovi ten samý den narození jako je můj vlastní, 22. červenec, vrchol mezi rakem a lvem, což znamená, že je stahován protikladnými póly – sluncem a měsícem, což ústí v osobnost, která je rozpolcena mezi jeskyní poustevníka a středem pódia, kdy jednu minutu touží skotačit v záři reflektorů a další se chce vplazit pod postel s krabicí koblih. Čím se zaobíráš v této nejnovější knize? Tato kniha byla inspirována údaji z deníků Bruce Chatwina, dále pak agentem CIA, kterého jsem potkal v jihovýchodní Asii, tajemstvím obklopující ztracené proroctví Panny z Fatimy, narůstající jistotou, že souhra protikladů je hnacím motorem vesmíru a starými obrázkovými knihami Terry a piráti. Je o tom, jak vyzrát na korporační stát, o ukrojení si svého dílu krajíce a taky o vychutnání si ho, o tabu vztahujícímu se k přirozené sexualitě dospívajících dívek, o protichůdné povaze reality a o možnosti nalezení jak smyslu, tak radosti v tomto zkorumpovaném, někdy nebezpečném světě. Mí vydavatelé tvrdí, že je to kniha chytrá, zábavná a inspirativní, ale také dost sukovitá. No, já nevím, ještě nemám patřičný odstup abych o ní mohl mluvit tak, aby v tom bylo za mák důvěryhodnosti. Může se stát, že někteří čtenáři nejsou obeznámeni s osobou Bruce Chatwina. Bruce Chatwin byl, před svou předčasnou smrtí na záhadnou chorobu zhruba před deseti lety, brilantní, excentrický a legendární Angličan, který dovedl umění cestovatelského psaní na zcela novou úroveň, díky jeho nepokojnému a bezstarostnému duchu a jeho provokativním antropologickým teoriím. Stojí za to, seznámit se s jeho tvorbou (doposud vyšly česky dvě knihy, jeho stěžejní Cesty písní, Dauphin 2000 a jeho poslední kniha Utz). Víra v bohyni – nebo-li univerzální ženský princip – je opakovaně se vyskytujícím motivem ve tvých románech. Proč? Co mě na bohyni opravdu zajímá je skutečnost, že zatímco byla milována a uctívána našimi předky, kdy po tisíce let po celé zeměkouli byla ústředním spirituálním archetypem a převládajícím božstvem, byla tak úspěšně vykořeněna revizionistickými patriarchálními propagandisty, že většina moderních křesťanů, muslimů a Židů si není vůbec vědoma její všeprostupující a dominantní historické přítomnosti. Když někdo, nebo něco tak enormního rozsahu může být masám tak dokonale zatajeno, vyvolává to otazník nad věrohodností všeho, co nás naše rozličné instituce učily a učí. Svržení a represe bohyně je Velkou Lží posledních dvou tisíciletí a jak ohlupování Ameriky získává na síle, faleš zesiluje své sevření. Dobrou zprávou je, že k významné menšině se nedávno dostalo povědomí o bohyni a že to jednak odhalilo hlavní spirituální základ feminismu a zároveň vzbudilo rostoucí nedůvěru k tradičním dogmatům a otravům, kteří je propagují. Jaké máš vzpomínky na High Times v jejich nejranějším údobí? Hodně marmelády už proteklo koblihami od roku 1976, ale mé vzpomínky teď vypadají takto; napsal jsem pro Rolling Stone článek, ve kterém jsem spekuloval (to bylo roky před Terence McKennou), že psychoaktivní houby by mohly být tím prazdrojem všeho náboženského cítění v polidštěném zvířeti. Redaktoři v Rolling Stonu však dostali strach a odmítli to otisknout. Krátce potom jsem dostal dopis z High Times, kde právě otiskli výňatek z Cowgirls. Těm samozřejmě kuráž nikdy nechyběla a tak byli potěšeni, když mohli publikovat onen článek „Muchomůrka, která dobyla vesmír“. S lítostí musím podotknout, že můj esej v HT byl znehodnocen malou dezinformací. Napsal jsem, že ona houba Amanita muscaria vyvolává stav grandiózní opilosti a protože ego spíš nafukuje, než aby ho rozpouštělo, neměla by být považována za opravdové psychedelikum. Což, když je konzumována za syrova, opravdu platí. Později jsem však objevil, že když je muchomůrka povařena (anebo ještě lépe opékána), jsou tyto agresivní alkaloidy, které kdysi přiváděly Vikingy k záchvatům zběsilosti, zničeny, zatímco ty kontemplativnější zůstávají a skýtají legitimní psychedelickou zkušenost. Muscaria je přesto ožehavou svátostí (omyl může nastat při identifikaci a organické dávkování je těžko odhadnutelné) a měla by být sbírána a požívána jen s extrémní obezřetností. Nedávno jsi se na konferenci na Havaji (AllChemical Arts Conference) věnoval tomu, jakou roli hraje vliv psychedelických drog na kreativitu. Jaké byly tvé postřehy na toto téma? Jeden z mých závěrů, které jsem předestřel při své zdlouhavé přednášce byl, že co já k tomu můžu říct, je to, že ti malincí guruové, kteří sídlí v jistých botanických sloučeninách, nemají na starosti tvorbu lidské tvořivosti. Neprodávají imaginaci po kilech, ba ani po miligramech. Co je však v jejich moci, je posílení, povzbuzení a rozvinutí té vrozené imaginace, která stále ještě dokáže přežívat v konzumní společnosti, jejíž instituce, akademie a podobné zařízení, jsou – jak se zdá – odhodlány ji zardousit polyesterovými polštáři z Wal-Martu (americký obchodní řetězec – p. p.) Zdůrazňoval jsem, že vliv psychedelik na mou vlastní vnímavost spočíval v rozpuštění mnohého z mé kulturně podmíněné ztuhlosti. Staré bariéry, často mající kořeny v nevědomosti a pověrách, prostě roztály. Naučil jsem se, že se dá volně pohybovat z jedné roviny existence do druhé. Hranice mezi realitou a fantazií, snem a bdělostí, živoucím a neživoucím, dokonce i mezi životem a smrtí už nebyla tak docela pevná. Starověký asijský koncept vzájemného prostupování realit se přímo fyzicky manifestoval – a to posloužilo k vymasírování té ztuhlosti z mé literární estetiky. Mezi pošetilým a závažným se nachází docela tenká dělící čára, stejně jako mezi pronikavým osvícením a vtipem a mně se zdá, že na téhle hranici je to nejriskantnější a nejdůležitější místo pro umělce či filozofa. Jsem veden k domněnce, že mé psychedelické zázemí mě mohlo připravit na pohodlnější osedlání obou stran této hranice, než je tomu u těch spisovatelů, kterým onen vypuštěný džin neodhalil závoj, který to zakrývá – i když někoho to může svádět k tvrzení, že nejsem zcela normální. Přečetl jsem si, že tvůj první LSD trip v r. 1963 změnil celý tvůj pohled na svět. Uvědomil sis, že i neživé předměty, jak se to jeví, mají individualitu, uvědomění. A proto tedy ve svých románech hravě vytváříš postavy, kupříkladu z lžíce, špinavé ponožky a konzervy vepřového s fazolí v Skinny Legs and All. Můžeš nám trochu víc osvětlit svůj objevný trip, který jsi tehdy podnikl? Nechci vzbudit dojem, že denně konverzuji s mými domácími spotřebiči, ač můj toustovač je stejně starý jako herečka Drew Barymore a skoro stejně tak talentovaný. Nicméně vedeno acidovým džinem mé vědomí tehdy v r. 1963 vstoupilo – a to doslova – do kopretiny a tohle malé dobrodružství trvale změnilo mou orientaci v realitě, zvláště pak, když přijde na obvyklé dělící čáry mezi živým a neživým. Okvětní koruna kopretiny je dokonalá logaritmická šroubovice. Můj zrak sledoval tuto spirálu, dokola a dokola, až najednou – lup! – jsem skutečně vstoupil do květiny. Jaké to tam bylo? Byla to podzemní katedrála vytvořená z matematiky a medu a byla obydlena – a to je ta pozoruhodná část – takřka hmatatelnou inteligencí. O něčem takovém nemůžeš mluvit, aniž bys zněl jako blázen, ale dovolte mi, doznat se tu k tomu, že když jsem zjistil, že každá kopretina na každém poli vlastní identitu zrovna tak silnou, jako je má vlastní, radikálně to změnilo celý můj život. Člověkem vyrobená fazolová konzerva je jen sotva živou rostlinou, ale co jsem začal oceňovat na neživých předmětech, nehledě k jejich užitkové kráse, je ono šumění Nekonečna v každém znich. Teď už bych měl ale zavřít klapačku, dřív než začne houkat poplašné zařízení. Ty ses podílel na jednom z prvních protestů proti zákonům o marihuaně v této zemi – organizovaných Allenem Ginsbergem a skupinou LEMAR zabývající se reformou marihuanových zákonů. Na co si vzpomínáš ohledně této události v New Yorku? Bylo to v zimě roku 1964-65, ten den venku zuřila sněhová bouře a naše skupinka protestovala před budovou ženského vězení na Západní 10. ulici v Greenwich Village proti tomu, že vězení bylo přeplněno ženami všech věkových skupin, jejichž jediným proviněním bylo, že si nebe ve svém nitru oživovaly drobounkými obláčky cannabisu. S rostoucí nervozitou, když fotoaparáty půltuctu policejních složek blýskaly mezi sněhovými vločkami jako oči šílených ledních medvědů, jsem se rozhlížel kolem sebe. Nebylo to tak dlouho, co jsem vyšel z univerzity a ještě nikdy předtím jsem nebyl zdokumentován FBI. Ginsberg, ten skvělý boží kuřič, mi položil na rameno svou laskavou ruku a řekl: „Nedělej si s tím starosti.“ Poznával mou tvář jelimánka ze setkání LEMARu v knihkupectví Peace Eye, ale neznal mě jménem. A dodal: „Jednou v budoucnu ti budou tyhle rozostřené záběry v pořadači nějakého policajta větší poctou, než kdybys byl na titulní stránce Newsweeku.“ Před lety jsi zinscenoval „happening“ nazvaný „Stronger Than Dirt“ (Mocnější než špína), který se odehrával na náměstí Pioneer Square v Seattlu. Jaké to bylo? Na sklonku 60. let jsem vytvořil a podílel se na několika Happenings v oblasti Seattlu. Happening, tomu se dnes ovšem říká „performance art“, je převelice snadná umělecká forma a proto přitahuje tak mnoho netalentovaných umělců. Na co si při nejlepší vůli mohu vzpomenout je, že „Stronger Than Dirt“ zahrnovalo naplnění velké místnosti spoustou mýdlové pěny a pálení a snězení určitého množství peněz před publikem, v němž byli ti nejbohatší patroni ze Seattlu. Jaký efekt myslíš, že přinesl zákon o lékařském využití marihuany, který prošel v r. 1998 hlasováním ve státě Washington? Až dosud se jeho vliv neprojevil nikterak dramaticky, ale domnívám se – a doufám – že zmírnil utrpení některých jednotlivých pacientů. A samozřejmě multimiliardový protidrogový průmysl, mafie a Clintonovi zarputilí kovbojové dělají vše, co mohou, aby mařili realizaci tohoto civilizovaného a humánního zákona. Proč, podle tvého mínění, je beletrie pořád ještě významnou uměleckou formou? Mnohem víc než zábavný souhrn nadsazených faktů, je fikce metaforickou metodou popisování, dramatizace a zahušťování historických událostí, jednání osob, psychologických stavů a symbolického vědění zakódovaného v kolektivním nevědomí; věci, události a stavy, které jsou jinak příliš rozptýlené a nebo složité, aby byly úplně stráveny či oceněny běžnou kulturou. Lidská rasa se vždy definovala vyprávěním a to se nezmění jenom proto, že jsme se dali na elektroniku. Co se mění, je to, že teď dovolujeme korporacím, aby za nás vyprávěly naše příběhy. A jak píšu v mém novém románu, poselství příběhů vyprávěných korporacemi je vždy stejné: „Abys byl někým, musíš se přizpůsobit, abys byl právoplatným jedincem, musíš konzumovat.“ Opravdové beletrie však budou převažovat, protože ty nejlepší jsou okouzlením, které zavlažuje pustiny mysli. Jaký je to pocit být jmenován jedním ze sta nejlepších spisovatelů 20. století magazínem Writer’s Digest (za kombinaci „chtíče, náboženství, politiky a neobvyklých postav ústící v zábavné čtení“)? No, když nemůžeš být jedním z „nejsexy mužů naživu“, které vybírá magazín People, mám za to, že je to přijatelná alternativa. A jsem upřímně polichocen, ale vím, že když dovolíte sami sobě povýšit se nad spolubojovníky, zaplatíte za to svou duší. Jak trávíš svůj čas, když zrovna nepíšeš? Jsem rád, že se ptáš, protože mám novou vzrušující zálibu. Začal jsem praktikovat umění skládání nářezů ze studeného masa. Ano, je to tak. Vezmu plátek šunky, boloňského hovězího, německého salámu a hromádku oliv a pak z toho poskládám malá zvířátka. Zvířátka z malého černého lesa. Tohle ráno jsem vymodeloval všechny postavičky z dětského seriálu Bambi z šišky tlačenky. Naneštěstí jsem je snědl k obědu. Měl jsem pocit, jako bych byl lesním požárem. Ve všech svých dílech jsi se ztotožnil se třemi tématy; osvobozením se, proměnou a oslavou. Jak naplňuješ tato témata ve svém životě? Osobně jsem prošel tolika proměnami – některé k lepšímu, jiné k horšímu – od té doby, co jsem se narodil do přísně jižanské baptistické rodiny v Apalačských horách, na jejichž soupis všech členů by nestačil ani superkompjůtr fakulty slavného technologického institutu v Massachusetts. Jak osvobození se, tak proměna sebe sama je úkolem stále probíhajícím; odcházejí a přicházejí v rámci nestálé matrice nikdy nekončícího se procesu. Jeho součástí je umění a psychedelika v něm hrají velkou roli, stejně jako četba, kontemplace, meditace, jóga, imaginace a snad nejdůležitější vněm je humor. A to vše se navzájem ovlivňuje a prolíná. Osvobozující počin může být transformativní, počin transformativní může být osvobozující. Tak se z toho hodně vyvaří až na samu názorovou podstatu. Co se týče oslavování, když se mi spontánně zjeví ta potřeba, neváhám vyskočit z pohovky a tančit po místnosti s větší nenuceností a déle, než by mohlo být považováno ať už za ‘cool’ nebo za rozumné. Jestliže je to plánovaná oslava, obvykle to obnáší kvanta šampaňského. Nicméně by se mělo říct, že „oslava“ není nezbytně synonymum pro „mejdan“. Co mně se týče, oslavovat znamená někomu či něčemu skládat hold, v ideálním případě jazykem, který je tak výmluvný, novátorský a bohatý jak ho je mé nedokonalé já schopno. Co bys poradil mladým lidem, aby dělali pro zlepšení svých životů a života na planetě Zemi? Cílem průkopníků téhle generace, by mělo být omezit rozmnožování lidstva a limitovat spotřebu. Také by neměli váhat využít každé příležitosti k tomu, aby sami sebe učinili šťastnými, za vědomí, že klíčem ke štěstí dosaženému vlastními silami (jediný spolehlivý způsob), je nebrat se příliš vážně. Má víra v ně vložená je velká – the kids are all right! Z High Times červen 2000 přeložil P.S.W. Když Tom Robbins souhlasil s interview, neslo i toto rozhodnutí jeho pečeť. Trval na tom, že se lépe vyjadřuje na papíře a tudíž navrhl, že by raději odpověděl na otázky písemně než verbálně. Nicméně uvítal návštěvu z HIGH TIMES na své „deštěm smáčené výspě“ severně od Seattlu, aby se představil i in persona. První pohled na Robbinse, který se autoru interview a fotografií Gregory Daurerovy naskytl, byl doslova přízemní: leží na zádech ve svém obývacím pokoji s rukama na prsou a konverzuje svým lidovým, jako med sladkým hlasem se svou asistentkou Barbarou a svou ženou Alexou. Užívá si snad meditativní, řízené relaxace? Nebo se vrací z úchvatného ayahuascového dobrodružství? Ve skutečnost si ale poranil záda při nezvyklé nehodě a aplikuje si studené obklady. „Dosud se mi nepodařilo nikoho přesvědčit, že mé zakopnutí o šňůru vysavače bylo prostě nácvikem na chůzi po nízko nataženém laně,“ vtipkuje. Interiér Robbinsova domu je vizuálním svátkem. V jeho obýváku visí trojice Warholových polévkových plechovek, ostatní stěny jsou zasvěceny uznávaným malířům z regionu, ve kterém už třicet let žije; což je údolí řeky Skagit ve státě Washington. Jeho psací stůl je umístěn ve stejném pokoji jako jeho sbírka starožitných modelů motorek; skoro jako byste slyšeli jak si při sepisování svého nejnovějšího románu brumlá: „Vrům! Vrům!“… Je to ten samý pokoj, ve kterém probíhalo před pár lety i jiné interview a to s FBI. Vypadá to, že Robbins byl na seznamu podezřelých v případě Unabomber, kvůli podobnostem mezi tehdy anonymním manifestem Theodora Kaczyinského a Robbinsovou knihou z roku 1980 Still Life with Woodpecker (Zátiší s datlem). Ač v knize vystupuje romantický, bomb se neštítící anarchista Bernard Mickey Wrangle (aka „Woodpecker“ – Datel), Robbins ostře odsuzuje násilí a trvá na tom, že netrpí technofóbií. „Opravdu to nebylo příjemné pomyšlení, že je tu někdo, kdo se domnívá, že vyhazujete do povětří jiné lidské bytosti,“ tvrdí. Robbins nicméně připisuje FBI ke cti, že byli tak mazaní ve výběru agentů, které sem poslali. Byly to totiž dvě atraktivní mladé ženy (z četby jeho knih očividně odhadli, jak se mu dostat na kobylku). Přestože Robbins přímo prahne po soukromí, příležitostně se postaví vzájmu dobré věci do světel reflektorů, třeba jako když se nedávno připojil k dalším celebritám (jako např. herec Woody Harrelson), aby protestovali proti federálnímu postupu vůči lékařskému využívání marihuany. Robbins však vysvětluje, že v současnosti „mám tak vysoce posazenou citlivost nervového systému a skutečně nízký práh vnímavosti na drogy, že tři aspiriny a jsem k.o. Kdokoliv mě chce znásilnit na schůzce, vše co potřebujete jsou tři aspiriny a jsem váš.“ Než se Robbins nechá fotografovat, dokazuje svůj puntičkářský smysl pro detail: trvá na nasazení slunečních brýlí, tak jak se zrovna objevuje na obálce své poslední knihy. Poté si je znovu pohotově sundá – samozřejmě svým čtveráckým stylem Toma Robbinse.