|
O
Ivanu „Váňovi“ Birehanzlovi (1956)
hudební encyklopedie, rockové časopisy
a nejrůznější „Akademie populární hudby“ i
„Katovny“ zarputile mlčí. Nebýt toho, že nastoupil k posádce
Plastic People Of The Universe v její nové inkarnaci, unikal by
jejich pozornosti zřejmě i nadále. Ovšem reportéři Mašurkovského
podzemného nikdy nespí. Obsáhlý rozhovor tak berte jako malou
splátku dluhu za Váňovu nedoceněnou práci na poli hudebním i lidském.
LÁBUS
Jean-Paul Sartre seděl v parku,
pozoroval kořeny
a napadlo ho:
a to je na zření:
Co kdybych se stal kořenem sám?
To mi prozradil Váňa,
aristokrat,
že financoval PP desku.
Radši se na to měl vysrat.
Magor, Magorovo borágo, 1981
Začněme tím, co je v současné době asi nejzajímavější:
stal jsi se členem – nutno podotknout, že staronovým – skupiny
Plastic People Of The Universe…
Plastic People byli ve stádiu, kdy ani sami po Mejlově smrti nevěděli,
co se bude dít dál. Jestli budou nebo nebudou pokračovat
a chvilku jim trvalo, než si nějak uvědomili svoje další možný
kroky. Nakonec to dopadlo tak, že na Mejlovu počest vznikl projekt nový
desky, která vyšla u Globusu a jmenuje
se Líně s tebou spím. Je
na ní 10 skladeb, z toho 7 je starších Mejlových věcí, který
dělal buďto pro Plastiky nebo pro Šílenství a 3 jsou úplně nový,
jedna od Joe Karafiáta, jedna od Jirky Kabeše a jedna od Ludvíka
Kandla na texty Vráti Brabence a Bruna Schulze.
A jsme tam dva basisti – oba vedeni jako „hosté“ - Eva
Turnová (ex-Dg 307, Šílenství) na baskytaru a já na kontrabas s tím,
že moje úloha je spíš v
posílení smyčcový sekce, čili hraju melodický linky s violou,
někdy basovej part třeba o oktávu výš, někde hraju sám, někde
zase jen Eva. Celkem jsou ohlasy na desku
dobrý, hraní nás všechny baví, takže se s touhle
sestavou počítá na podzimní turné asi 20 koncertů doma i v zahraničí
a měli bychom vystupovat kompletně v sedmi.
Těší
tě, že PPU se dali znova dohromady, že pro
mladý lidi už nejsou symbolem odporu, ale že mají úspěch
jako zajímavá kapela?
Plastic People jsem
viděl v jejich životní formě, když se dali znova dohromady někdy
v 90. letech a to bylo velice dobrý, byl to myslím zaslouženej
comeback. Ale samozřejmě jiná věc byla, kam to Mejla směřoval. On
to tlačil k rockový písničce se samplerama, téměř do popu, a
musím říct, že tahleta podoba mě zas tak nezajímala. Mě spíš
zajímaly jeho kompoziční postupy, v kterejch právě překračoval
hranici toho rockovýho písničkářství, když se dostával někam
jinam.
Měls radost z nabídky Plastiků?
Jo, nahrávání i
první série koncertů byly příjemný. Uvidíme,
co bude dál. Myslim, že na tý desce vznikly zajímavý věci,
i když já se na tom nijak autorsky nepodílel, vymyslel jsem si svou
basovou linku a víceméně se po mně vyžadoval jenom zvuk
kontrabasu, ale stávající členové tam přinesli polotovary,
který se pak na místě dodělávaly. Něco z toho v sobě má
plastikovskýho ducha, něco míň, něco
by Mejla asi nikdy na svojí desku nepustil, ale to nevadí,
protože tohle je deska věnovaná jeho památce. Není to autorský
album Milana Hlavsy, ale je tam část písní Milana Hlavsy a část
novejch věcí od jeho bejvalejch kolegů.
Co ta šílená dechovková předehra před Moc jsem si neužil?
Tohle asi pochopí
jen člověk, kterej byl uvnitř toho dění. Souvislost je taková, že
jsme se hraním dechovek uvolňovali, když jsme někde nahrávali,
koncertovali, a jejich hraní byla naše zábava. Dechovky jsme hráli i
na večírcích a čím falešjnějc, tím líp, viz Sen noci svatojánské
band, jehož byl Vráťa členem. Těma Dětma z Pirea končily většinou
všechny naše večírky, nejenom Velveti, ale i dechovky. Tohle nějak
v tom studiu zcela spontánně vzniklo, vystřihli jsme to tam, jak
to je, falešný a je to takovej jakoby humornej protipól tý poslední
vážný skladbě. Ta má taky zajímavej vývoj, to je vlastně skladba
ze Šílenství, jenže se zachoval jen Mejlův hlas, do kterýho jsme
tu hudbu dohráli, podle metronomu, takže je to vlastně taková
posmrtná Mejlova skladba a myslím, že má velkej drajv, velký napětí
a je velmi dobrá. Alespoň mně jde mráz po zádech, když to poslouchám..
Proč padla volba právě na tebe?
To souvisí asi se zájmem
Vráti Brabence, kterej vlastně převzal v kapele částečně
iniciativu a navazuje na dobu, kterou on považuje za nejšťastnější,
a kdy musel nuceně odejít do exilu. To je doba Pašijí, kde jsem hrál,
Klímy, doba, kdy jsme dělali společně Co znamená vésti koně, a
doba posledních nahrávání u Honzy Brabce na Zbraslavi, kdy jsem byl
taková „myška v pozadí“. Sledoval, co dělám s Agonem
a on mně taky nabídl jménem PPU spolupráci.
Co
znamenalo být „myškou v pozadí“?
V podstatě se jednalo o takovou tu agendu, spojenou s přípravou
nahrávek, koncertů, několik posledních vystoupení jsem zvučil a
nahrával, pokud si vzpomínám, tak v Kerharticích Co znamená vésti
koně a na Nové Vísce Klímovský koncert Aj obešel já polí pět.
Potom jsem se staral o „studiový“ nahrávání, což spočívalo v tom,
že – protože my jsme neměli vlastní nahrávací techniku, jediný
Robin Hájek měl Revox, což byl tehdy zlatem ceněný magnetofon -
já měl kontakty v různejch muzikantských kruzích, tak
jsem si vždycky nějak pod rukou půjčil
mixážní pult. A protože nebylo dobrý, aby ten člověk věděl,
o co se jedná, půjčovali jsme si to bez zvukaře, jen pult,
mikrofony, stojany. Zaplatili jsme za to, že jedeme někam dělat nějakej
demosnímek nebo nahrávat nějakej koncert a po víkendu to zase vrátili.
Následně jsem se pak staral i o distribuci nahrávek v tý první
fázi a rozšířil je jednak tady v samizdatovejch kopiích a
jednak master pak šel různejma konspiračníma kanálama ven, kde z něj
Boží mlýn udělal desku. Takže jsme měli takový improvizovaný
roztáčecí studio, podíleli se na tom Robin Hájek a Petr Cibulka, každej
v jiný fázi a jinou formou, Cibulka byl často zavřenej, nicméně
jsme měli půjčenej jeho magnetofon Sony a to probíhalo tak, že jsme
měli několik cívkovejch a kazetovejch magnetofonů, paralelně
propojenejch a ty pásky jsme kopírovali. Mejma rukama prošlo od každýho
tutilu tak 50, 100 kusů, počínaje Pašijema, přes Klímu, Dg 307, jak Dar stínům, tak Pták utrženej ze řetězu… U těch
Pašijí jsme se dopracovali téměř k luxusnímu vydání, byla
to taková krabička s fotkou Hrádečku, bookletem s textama,
bylo toho 50 ks a dneska je to velká vzácnost, tehdy jsme ty malý cívky
pašovali z Polska. Takže já jsem byl ten, kdo udělal ten první
náklad a dál se to pak šířilo už samospádem.
Je pravda, že Martin Kratochvíl (dnes Bonton atd. atd.) po revoluci
chtěl písemný potvrzení, že půjčoval PP aparaturu na nahrávání
Pašijí? Říkal mi to Kába
O tom nic nevím, ale je fakt, že když se vrátil ze studií v USA,
půjčil nám nahrávací aparaturu i se zvukařem Lubošem Nováčkem,
kterej pak s náma dál spolupracoval, natáčel taky Dg 307 Dar stínum
a další věci.
Jak
ses vůbec dostal k undegroundu?
Já
se tam dostal skutečně bizarním způsobem. Mohlo mi být tak 17, 18
let, byl jsem v době toho trhání se od rodičů, v hospodě jsem
oslavoval Silvestra s nějakým východním Němcem a nenapadlo nás
nic jinýho, než v době toho totáče běžet nahý po ulici. Někde
na Karláku v parku jsme se obnažili a běželi jsme Ječnou ulicí
jak nás pámbu stvořil. Načež někdo zavolal bezpečnost, ale než
ta policie stačila přijet, tak na nás kynuli nějaký sympatický
lidi v Ječný ulici z balkónu. Bylo to číslo popisný 7, v němž
jsme se ocitli s tímhle Alexem rovnou v rodině Němcových,
kde pro změnu zas lítal po bytě nahej Magor. Takže to byl takový můj
vstup přímo hlavní bránou do undergroundu, někdy v letech
1975, 1976. Vešel jsem tam a už zůstal. Mě už tehdy zajímala
muzika, hrával jsem s nějakejma kamarádama na Hanspaulce, účastnil
se počátku toho hanspaulskýho fenoménu, z něhož pak vznikla
ta celá řada dnešních kapel. Byl jsem taky
asi 3 nebo 4 roky v učebním oboru v nějaký tiskárně
na Starým městě a chodil často ke Svitákům, ke Křížovníkům a
tak jsem se vlastně začal přátelit se staršíma výtvarníkama a
pak už nějak to všechno přirozeně vyplynulo… Ovšem úplně první
akce undergroundu, který jsem se účastnil, byl policejní masakr v Rudolfově
u Českých Budějovic.
Ale
ty jsi se vlastně „nezviditelnil“ rovnou u Plastiků…
Když pominu hudební
začátky v těch hanspaulskejch sklepeních a garážích, tak
první z těch kapel, který měly nějakej význam, byla Doktor
Prostěradlo Band, která měla vlastně dvě fáze. V tý první
byl vůdčí osobností Jarda „Boví“ Unger, a byla silně ovlivněná
Aktuálama a Dg 307. Ty polodeklamovaný, polozpívaný texty, doprovod
byl obstaranej pár lidma, který uměli trošku hrát, ale většina
byla nehudebníci, který tam dělali takovej různej šraml a to byli
naši kamarádi z malostranskejch hospod a taky z blázince. Většinou
jsme všichni prošli „léčením“ v psychiatrické léčebně v
Bohnicích, to byly účelové pobyty s jediným cílem: vyhnout se nějak
vojně. Takže kapelou prošli lidi jako Pepa Šnobl, dnes významnej
fotograf v Kolíně nad Rýnem, Pavel Macháček, filmař, kterej
se živí taxikařinou v Berlíně a vlastně v týhle fázi
proběhly jen dvě vystoupení, jedno někde u Jihlavy na nějakým
plesu hluchoněmejch, což zní velice obskurně, nicméně Magor na to
někde vzpomíná. Pikantní bylo to, že to byl skutečně večírek nějakýho
ústavu hluchoněmých a nám vůbec nedošlo, že tím, jak neslyšej,
tak nemůžou vlastně tancovat na hudbu, ale pak se ukázalo, že tam
nejsou všichni postižení totálně, ale mají zbytky sluchu. Dokonce
nám někdo vysvětlil, že i když jsou úplně hluší, vnímají
hluboké tóny bránicí, nicméně takhle proběhlo naše první
vystoupení, vystupovali jsme v bílých košilích, ukradených z Psychiatrické
léčebny v Bohnicích s takovým velkým modrým razítkem PLB. To
bylo naše první vystoupení a druhé, s mírně pozměněnou
sestavou, přibyl Bobeš Rossler, proběhlo v Bojanovicích na
Magorově svatbě. Tím skončila ta happeningová éra těch
deklamovanejch textů v kombinaci toho haraburdího s hudbou a
rozhodli jsme se, že to budeme dělat výhradně na hudební bázi. Přišel
bubeník Honza Brabec, Láďa Leština na housle, Láďa Dědek na
trombon, což jsou všechno lidi, který se později objevili v pozdějších
sestavách Plastiků, byl tam Ivo Hanák na hoboj, na kytaru Láďa Fojtík
a hráli jsme takovej jazzrock, ke kterýmu recitoval Boví duchovní
texty. Myslím, že z týhle éry není ani nic zachycenýho,
ostatně byl jedinej koncert někde v hospodě pod Vyšehradem,
společně s Umělou hmotou, oslava něčích narozenin a pak se to
celý rozpadlo. Nějakej čas jsem taky hrál s
Umělou hmotou II. a podílel se na nahrání docela povedený
nahrávky ze sklepa, Dino,
Dlouhán, Alfréd a já, nahrával to Robin Hájek.
Na tu dobu to bylo docela kvalitní a byl o ní i velkej zájem.
Potom si nás vzal Pavel Zajíček – mě, Honzu Brabce, Láďu Leštinu
- do Dg 307. To byla doba, která je zachycená na těch 3 CD v dřevěné
krabici: Dar stínům, Pták utrženej z řetězu a Torzo. Tenkrát
se taky dělaly Pašije, takže Plastici nás pozvali ke spolupráci, hrál
jsem s nima na kontrabas, Leština na housle, Brabec bubnoval.
Jednu dobu jsem taky zkoušel místo Mejly na baskytaru, měl snad
zlomenou ruku nebo hrál na kytaru, už nevím, ale nikdy jsem s nima
kromě Pašijí nevystoupil, v tý době už nebyly žádný
koncerty.
Co tě přimělo zapojit se a stát se vlastně aktivním hudebníkem téhle
scény?
Pro mě osobně byly
nejinspirativnější tři jména. Tehdy již neexistující legendární
formace Aktual. Pro nás to byl takovej mýtus, kolovaly tady nějaký
dvacátý kopie, příšerně šumící nahrávky, ale slyšet
Knížáka, jak recituje svoje verše a do toho zvuk sbíječek a
různejch neoprimitivistickejch rytmů, hranejch nehudebníkama, to bylo
v tý době něco strašně zvláštního. Takže Aktual byl jeden
inspirační moment. Pak to byli samozřejmě Plastici s tou atmosférou
jejich koncertů, na který se sjížděli lidi, konspiračně se to
rozkřiklo po pražskejch hospodách a jelo se… A pak to byli
Dg 307, který vlastně vznikli jako skloubení inspirace právě
Aktualu a Plastic People. Takže to byly tři věci, který na mě v těch
18 letech měly velkej vliv a inspirovaly nás společně s dalšíma
lidma k založení skupiny Doktor Prostěradlo Band. Pak už se nějak
ty styky zintenzivnily, probíhaly festiválky, Bojanovice a další. To
společenství se začalo hodně rozšiřovat, takže už nebyli jen
samotní Plastici, i když úroveň a kvalita těch věcí byla různorodá,
to je vidět i z dnešního pohledu, co přežilo a co ne.
Jak
se koukáš s odstupem na to, co se dochovalo? Třeba zrovna ten dřevěnej
box Dg 307...
Já myslím, že to
jsou i dneska pozoruhodný snímky. Tehdy technický možnosti byly
takový, jaký byly, ale problém podle mě není v nějaký
technice, ale že tehdy jsme se pohybovali v takovym téměř
ghettu a kolem Pavla Zajíčka vznikla velmi zvláštní atmosféra. Většina
lidí, který s ním sdíleli jeho charisma v sobě díky němu
našla nějakej tvůrčí potenciál, kterej on v nich dokázal
probudit. Plodem toho je třeba to trojalbum, protože to nejsou desky
jednoho autora, ale ta hudba vznikala víceméně kolektivně a vznikala
tak, jako vzniká v rockovejch kapelách, že někdo přinese nápad
a ten se nějak zpracovává, posouvá dál. Prostě každej z členů
nějak aktivně přispěl do toho celkovýho obrazu kapely. A přitom to
bylo myšlení nějak podobný, mělo nějaký společný znaky, ale každej
byl individualitou a myslím, že je zajímavý to slyšet i dneska.
Ty
jsi působil i jako producent týhle nahrávky...
Tak tam byl hlavní
malér, že se ztratily originální pásy… Buďto se ztratily, nebo někdo
neměl ochotu je najít. Ty pásy patřily kapele, byly u někoho jenom
uložený a Robin Hájek, ke kterýmu byly daný do úschovy, je údajně
nemůže najít. Anebo nechce. Tak je otázka, co se s nima stalo.
Nicméně jsme měli první kopie, z kterejch se to
mastrovalo, ovšem tehdy tady nebyly ještě moc digitální
studia, takže jsme to jenom velice jednoduše vyčisili od základního
šumu, srovnali dynamiku, korekce a v podstatě se s tím víc
nedělalo. Zůstalo to v takovým surovým stavu, v jakým to
bylo.
A
zachovaly se i nahrávky jinejch kapel, v kterejch si působil?
Já myslím, že ani
žádný nejsou. Doktor Prostěradlo Band neexistuje, Umělá hmota měla
pár nahrávek, možná že někde nějaká vyšla. A od Dg 307 z tý
doby existuje pár záznamů z živejch koncertů, ale tam bude asi
hodně mizerná technická kvalita. Myslím že Dar stínům existuje,
snad i Pták utrženej z řetězu…
Když
jste vystupovali s těmahle komponovanejma programama, nakolik to
bylo připravený?
To bylo všechno
docela dobře nacvičený, bylo to pojímaný jako takový napůl
divadelní vystoupení, tam byly na jevišti obrovský protržený plátna
a skrz ně probíhala hra se stínama.
Tohle
angažmá bylo tvým posledním?
Pokud si dobře
vzpomínám, tak Dg 307 byli někdy na přelomu let 79/80 a pak Zajíček
odjel. Do toho jsem dělal pár věcí s Plastikama, kterých jsem
účastnil už spíš jako zvukař nebo manažer, jestli se nepletu, tak
to bylo u něčeho, čemu jsme říkali Gulag. To bylo poslední natáčení
s Vráťou Brabencem a bylo v době tzv. Akce Asanace, kdy odjížděli lidi
jeden za druhým a tehdy to vlastně všechno nějak skončilo. V roce
1981 byl poslední koncert
Plastiků v Kerharticích, který následně vyhořely, a to byla
taková tečka, po který přestaly kapely živě vystupovat. Ale možná
bych se měl zmínit ještě o úplných počátcích Psích vojáků,
zhruba v tý době jsem se začal zabejvat těmahle mladejma
kapelama a zorganizoval 3, 4 koncerty Psích vojáků v tý jejich
raný fázi, zvučil jsem a natáčel – některý z těchhle nahrávek
vyšly teď u Black pointu – čili tam snaha něco dělat ještě
byla, ale časově to neumím už zařadit. U toho jsem už byl ne jako
hudebník, ale Psí vojáci mi říkali manažer. Ovšem spíš v uvozovkách.
Jak
na tu dobu vzpomínáš?
Dneska samozřejmě s mírnou nostalgií.
Myslíš,
že ta atmosféra je nějak přenosná, zachytitelná?
Ne, to ne. To bylo
specifický dobou a atmosférou, která byla ve společnosti.
A
když se to rozplývalo, saturovalo do malejch skupinek, ty jsi zůstal
s těma lidma ve styku, nebo jsi směřoval už jinam? Hudebně,
ale třeba i lidsky…
Tak nějakej kontakt
byl, víceméně jsem tehdy řešil problém svýho muzikantství, tzn.
že jsem měl snahu zdokonalit se ve hře na hudební nástroje, což se
mi tak zhruba dařilo, studoval jsem dálkově konzervatoř a taky jsem
měl rodinu, takže jsem se v podstatě uzavřel do soukromí a věnoval
se hlavně nástrojům. Cvičil jsem několik hodin denně na baskytaru
a kontrabas a věnoval se studiu hudby do hloubky.
A
ty jsi viděl v tý době nějakou perspektivu zrealizování těchhle
tvých snah?
Věděl jsem, že
hudba mě zajímá, ale perspektivu jsem neviděl žádnou. Tehdy ani žádná
neexistovala. Oficiálně jsem měl zaměstnání nočního hlídače,
takže víceméně jsem to dělal pro sebe, pro svojí duši. Od
poloviny 80. let jsem se ale už zajímal o Agon, kde jsem později začal
působit.
Nechybělo
ti to společenství?
Došlo vlastně k tomu, že odjezdem Vráti skončila tehdejší éra
Plastiků, nicméně jsem tehdy ještě spolupracoval jako zvukař na
Hovězí porážce a Půlnoční myši. Dg 307 byli mrtví, protože
Pavel byl pryč, psal mi sice z exilu, ale vlastně se celý to umělecký
společenství rozsypalo. Byli jsme zatlačený do kouta a někteří to
chápali – jako třeba Cibulka - že se bude prostřednictvím kultury
bojovat s režimem, ale
pro mě byla přece jen důležitější ta hudba sama, skončila pro mně
prostě jedna životní etapa.
Říkal
jsi, že tě hudba zajímá, máš tedy žebříček oblíbenejch souborů,
hudebníků atd.?
Co se tehdy tak
poslouchalo? Hodně asi Zappa, Beefheart, ale i trochu tý vážný
hudby jako Harry Partch, Edgar Varése, objevovali jsme experimentální
vážnou muziku 20. Století, taky nějakým ten alternativní, invenční
rock typu Art Bears.. Ale ono zase moc času na nějaký poslouchání v tom
undergroundu nebylo, každý víkend nějaká akce, spíš se žilo hodně
pospolu, v těch objektech, hospodách, když se něco poslouchalo,
tak kolektivně na nějakejch večírcích , dokolečka Velveti, atd.
Já žil stále v Praze, ale jezdil jsem hodně k Princům do
Rychnova, na Novou Vísku, k Viktoru Parkánovi do Řepčic, když byl
Pavel Zajíček v Mařenicích u Český Lípy, u Karlovejch
Varů na nějaký faře bydlel Láďa Dědek, tam jsme zkoušeli s Doktor
Prostěradlo Bandem… Takovej pospolitej život.
Přijde
ti, že jsi žil život nějak bohatší, oproti svejm vrstevníkům?
To ani ne, ono to taky dost souvisí s věkem, dvacetiletej člověk
se snadněji identifikuje s nějakym aspolečenstvím, nežli ten
čtyřicetiletej. Když si vezmeš, že ta éra trvala někdy od
16 do 24 let, tak to bylo na těch pár let docela bohatý, hodně
intenzivní. Poprvé jsem jel do Českejch Budějovic v 75 roce,
plnej vlak z Prahy, dorazili jsme tam, hudba žádná, jen kapela
Adept, temnej bigboš, zahrála pár tónů a bylo po všem… a pak
pendrekem po zádech…
Tebe
osobně se Asanace nedotkla, neobtěžovala tě StB?
Zájem samozřejmě nějakej byl, výslechy, párkrát mne sebrali na 48
hodin, ale vlastně dodnes nevím, co o mně věděli …. Vyloženě
jsem asi nebyl ten pravej, na kterýho by se měli zaměřit, takže mi
pak dali pokoj.
A
jak se tedy tvůj hudební život vyvíjel dál?
Já nejsem autorskej typ, udělal jsem sice pár
písní pro Dg 307, ale nikdy jsem se necejtil bejt autorem. To,
že si doma něco hraju, zkouším, ještě neznamená, že mám ambice
bejt skladatelem, čili dalo by se říci, že mojí ambicí bylo spíš
být dobrým instrumentalistou. A zajímala mne experimentální soudobá
hudba, silně mne oslovila minimal music. Někdy v druhý polovině
osmdesátejch let jsem navázal spolupráci s Vojtou Havlem a pak
jsem se spojil s Agonem. Logika toho zase není až úplně
nesmyslná, protože co byli Dg 307 jinýho, nežli jistá forma
minimalismu? A co v tý době dělal Agon a co dělal Vojta Havel?
To byl vlastně jenom takový kultivovanější minimalismus. A
Vojta dělá vlastně podobnou hudbu do dneška.
Oproti
tomu, jak ho dělali Dg307, byl nepochybně kultivovanější… Takže
tobě vyhovuje tahle parketa?
Ano. To já si zcela
jasně pamatuju do dneška, jak jsme poslouchali s Pavlem Zajíčkem
desky Steve Reicha, který sem poslal Karel Voják z New Yorku a byli
jsme jak u vytržení. Tehdy to bylo vinylový trojalbum, Reichovo
Drumming, dvě hodiny jenom bubnování, různý formy vytvářený na
bicí nástroje. To nás tehdy hrozně oslovovalo, ale přitom jsme to
nechtěli kopírovat. Bylo cejtit, že s tim máme cosi společnýho.
Minimalistický hnutí, který bylo v Americe od těch 60. let a
kulminovalo někdy v letech 70., se tak k nám se dostalo později.
Ale hodně nás myslím zasáhlo.
Takže
jsme skočili rovnejma nohama k Agonu… Ale i podle mě je – jak
už jsi o tom mluvil – logika tvýho hudebního vývoje patrná…
Srovnatelný s tím,
co jsem dělal v tom podzemí,
by to bylo v době těch 80. let, kdy z hlediska nějakýho
společenskýho povědomí byl Agon taky v podstatě neoficiální
kultura. Agon sice mohl veřejně vystupovat pod nějakým Kulturním
domem Praha l, nebyl nijak zakázaný, ani přehrávky jsme
neabsolvovali a vlastně jsme měli svobodnou ruku ve volbě programu, v dramaturgii
koncertů. Lidi to brali z čirýho entuziasmu, nebylo žádný natáčení,
honoráře minmální atd.
Myslíš,
že Agon nechali bolševici na pokoji, protože jste neměli žádný
texty? A pro ně to byla vážná hudba, který nerozumněli a nějaká
divná a tedy i tzv. „umění“…
S těma textama máš
asi pravdu. Tím, že tam žádný nebyly, nebo
pokud byly, tak nějaká poezie bez protirežimního podtextu,
tak se o to vlastně nikdo nezajímal z tehdejších „autorit“
kulturní a policejní sféry. Prostě jsme nehráli na žádným Pražským
jaru – ostatně, letos na něm hrajeme – ale hráli jsme v malejch
sálech, na Žofíně, v klubu v Trojský ulici, bylo po Praze
i po Čechách pár míst, kde jsme si mohli zahrát, ale nebyla to žádná
oficiální kultura, to se nedá říct. Ale zároveň to nebylo zakázaný.
V týhle době nás zastihly i politický změny přelomu 90tejch
let a ucejtili jsme, že máme na to rozjet to trošku víc a začala
vlastně pravidelná práce. Takže dneska, i když je to výrazně menšinovej
žánr, můžu říct, že jsme vystupovali třeba v 15 zemích světa,
máme za sebou přes 200 koncertů, 6 CD, 3 kompilace, existuje spousta
rozhlasovejch nahrávek, televizních pořadů, čili je toho za náma
docela dost. Z tohoto pohledu se dá říct, že dneska jsme
naprosto oficiální orchestřík, ale všeho, co jsme kdy udělali,
jsme docílili sami, nikdo za nás nikde neloboval, nikdo nás nikam
neprotěžoval, žádný agenti, o
všechno jsme se museli starat sami. Veškerý naše zahraniční působení
bylo pouze na základě hudby, kterou děláme, někdo si to poslech a
zaujalo ho to natolik, že nám zaplatil letenky, abychom se mohli účastnit
třeba nějakýho festivalu v New Yorku. Snažíme se to dělat na
plně profesionální bázi, tzn. že pracujeme se špičkovejma hráčema
a snažíme se, aby výsledek byl co nejvyšší možný kvality.
Uživí
tě to?
Mě osobně jenom
hraní nebo práce pro Agon neuživí, máme tak průměrně 20 akcí do
roka, sice relativně velkejch, ale… Kromě toho jsem producentem a
dramaturgem festivalu Maraton soudobý hudby, kterej dělám s malým
týmem a na tom dělám tak půl roku. Kromě toho se zabývám produkcí
našich CD a vlastně veškerou agendou kolem.
Jak
jste dospěli s Agonem k pověsti špičkového orchestru
„současné avantgarní vážné hudby“?
To souvisí s týmem,
kterej to celý vede, nikdy to nebyla práce jednotlivce. Agon založili
mladý skladatelé Miroslav Pudlák a Martin Smolka na konci 80. let, k nim
se připojil Petr Kofroň, ale postupem doby to vykrystalizovalo, nejdřív
odešel Pudlák, pak Smolka a nakonec zůstal jen Kofroň jakožto
dirigentská osobnost. Pudlák ani Smolka nebyli dirigenti, nebyli vůdčí
osobnosti, byli to autoři a byli zajímaví jako skladatelé. Smolku
hrajeme i nadále, Pudláka ne, má svůj vlastní ansámbl. Takže přirozeným
vývojem na Kofroně padla ta vůdcovská úloha, protože během těch
15 let s Agonem se vypracoval ve výbornýho dirigenta, specialistu
na tuhle hudbu, on je tím garantem. Jako dirigent zodpovídá za to, co
se děje na podiu, on je vlastně poslední možná kontrola toho, co se
nastuduje na zkouškách, co se prezentuje na podiu. To je z 50% práce
dirigenta a z 50% práce orchestru. Nicméně o uměleckejch otázkách,
co budeme hrát, jak budeme hrát, kde budeme hrát a proč, o tom
rozhodujeme společně a já se pak starám i o produkční část té
akce.
Mění
se v Agonu často sestava?
Sestava se příliš nemění, a když, tak je to daný repertoárem,
kterej v tu chvíli hrajeme. Nemáme stálej repertár, ale každou
sezonu vytváříme nový projekty, který se pak snažíme uplatnit někde
jinde a to obsazení vychází z toho, co ten kterej autor zamýšlí
mít v sestavě za nástroje. Takže máme určitej stálej tým
asi 15-20 hráčů, což zahrnuje nějaký dřeva, smyčce, žestě, bicí,
klávesy i kytary a ty doplňujeme třeba až do 35 muzikantů - jako to
je teď v případě Pražskýho jara nebo třeba vloni, když jsme
hráli Zappovy instrumentálky - podle
potřeby programu.
Jak
objevujete autory, vhodné pro vaše zpracování?
Po
pravdě řečeno, je stále obtížnější nalézt hudbu která by nás
zajímala. Místní „historické“ zdroje jsou již téměř vyčerpány.
Tím myslím hlavně avantgardu 60. let.
Jedna z našich desek – Česká nová hudba 60. let – byla
velmi objevná, vlastně jsme znova přinesli jména jako Rudolf
Komorous, Zbyněk Vostřák, Josef Berg, Jan Rychlík, kteří byli víceméně
zapomenutý. Teď už je moc nehrajeme, ale ve svý době se jednalo o
poměrně výraznej počin, kterej dostal dokonce cenu za nejlepší
desku roku časopisu Harmonie. Je nepochybně zajímavý, co tady v 60.
letech fungovalo. Velkou část našeho repertoáru pak tvoří skladby
autorů nějak s námi spřízněných, např. Kofroň, Smolka, Šimáček…Ze
zahraniční hudby se v posledních letech hodně zabýváme hudbou
newyorkskýho downtownu, často hrajeme lidi jako John Zorn nebo Elliott
Sharp. V poslední době se taky objevilo pár slibných mladých
skladatelů tady u nás, třeba Michal Nejtek nebo Marko Ivanovič.
Nezkoušeli
jste upravit si klasické autory?
Ne, to jsme zatím nezkoušeli, ale nevylučuju to.
Vy
jste se snažili zhudebnit i vizuální partitury…
Ano, to je jedno naše album, které se přímo jmenuje Grafické
partitury a koncepty a který prostě reflektuje tyhle snahy v umění
20. století, protože těch pokusů bylo více. My jsme udělali
průzkum a z toho, co nás oslovilo, jsme provedli takový výběr,
reprezentovaný formou knižního katalogu. Plus CD k tomu.
Jak
taková práce s grafikou probíhá?
Tak to je poměrně přesně popsáno v tom katalogu, dá se k tomu
přistupovat různými způsoby – od nějaký přesný transkripce až
po volný asociace, nebo i improvizace. To záleží na způsobu, kterej
si zvolí realizátor. V našem případě to byl hudební skladatel,
kterej si zvolil metodu, jak bude realizovat tu grafickou podobu, jak ji
převede do zvuku, takže záleželo
jen na něm a podle toho jsme pak postupovali.
CD
si vydáváte sami?
Máme 4 samostatný alba a jedno dvojalbum. Z těchto 5 jsou první
2 vydaný u Arta Records a zbývající tři u labelu, kterej jsme si
sami založili a kterej se jmenuje Audio Ego. Každý jednotlivý CD nějakým
způsobem mapuje období, v kterým jsme se nalézali. Třeba ta
první deska, tam jsou skladby Adamíka, Kofroně, Smolky, Pudláka, což
byli tehdy takoví naši kmenový autoři na počátku 90. let, který
jsme hráli. Druhá deska je věnované český nový hudbě 60. let, o
tý jsem už mluvil, tam vlastně znovu objevujeme zapomenutý, ale z našeho
pohledu pozoruhodný autory. Taky jsme to všechno hráli koncertně, což
považuju za důležitý, že ty věci nevznikly jen ve studiu, ale všechny
byly na koncertním repertoáru. Třetí deska, to jsou ty grafiky, kde
je barevnej katalog s reprodukcema a k tomu CD, tady poprvé
zabíháme i do zahraničí. Z poloviny deska obsahuje zahraniční
autory jako jsou John Cage nebo Michael Nyman a z poloviny český
autory, vedle sebe jsou třeba Milan Knížák, Milan Grygar, Marian
Palla. Čtvrtou deskou bylo živý dvojalbum, to jsou vlastně sestříhaný
živý koncerty z poloviny 90. let, kdy jsme hráli různě po světě,
po různejch festivalech a rozhlasovejch stanicích jsme posbírali nahrávky,
sestříhali, vyčistili, takže je to taková dokumentace zase český
tvorby. Jsou tam zastoupený jen český autoři, Kofroň, Smolka,
Miroslav Šimáček, Peter Graham. Zatím poslední deska, natočená
1998 a vydaná 1999, je autorský album Martina Smolky a ve stádiu příprav
je autorský album Petra Kofroně. Teď jsme dotočili taky desku Kofroňovejch
aranží písní Filipa Topola pro Indies.
Když
jsi ty poslední roky žil v podstatě v jiným hudebním světě,
nerozmýšlel ses, jestli tu nabídku Plastic People vůbec přijmout?
To jsem se nerozmejšlel,
protože Vráti Brabence si vážím jako muzikanta i jako člověka, v tom
mám jasno a PPU je pro mne stále mimořádná kapela.
Navíc my i v Agonu hrajem řadu věcí, který souvisí s rockem.
Velice často hraju na baskytaru, někdy dost nekonvenčním způsobem,
používám různý preparace, šrouby mezi struny, čili my zase nejsme
nějaký akademici, co hrajou někde ve fraku. Hráli jsme třeba
newyorský autory, jak už jsem zmiňoval, jako třeba Elliota Sharpa -
s ním jsme i společně vystupovali -
Johna Zorna, Anthony Colemana, což jsou lidi kolem newyorského
klubu Knitting Factory, který
oscilujou mezi improvizovanou a vážnou muzikou. Navíc jsem duší pořád
rocker. To ti nikdo neodpáře.
Ovšem
s Agonem spolupracujete i s různejma dalšíma osobnostma …
Pořád komunikujeme
průběžně s rockerama nebo s lidma, který se nedaj označit
jako skladatelé vážný hudby, když řeknu jen pár jmen, tak je to z toho
jasný. Dělali jsme věc s Oldřichem Janotou, koncert a CD s Vojtou
Havlem, dělali jsme jednu věc od Mikoláše Chadimy, Mirek Šimáček
je postava spojená s někdejšíma Kilhets, s totálním
rockovým improvisingem, kterej tady neměl ve svý době obdoby a Šimáček
je v současnosti jedním z našich kmenovejch autorů. Teď jsme
dokončili novej projekt s Filipem Topolem, kdy Petr Kofroň dělá
jakýsi coververze písniček Psích vojáků v aranžmá pro
orchestr. Ale to není jenom aranžmá, to je všelijak předělaný, překopaný,
Filip tam i zpívá, ale hudba je překomponovaná v kofroňovským
duchu. Vloni jsme dělali s Blixou Bargeldem z Einstuerzende
Neubauten, o Johnu Zornovi i Elliotu Sharpovi jsem se zmiňoval, to všechno
jsou lidi, který nám připadaj nějak invenční a o kterých si myslíme,
že ve spojení s náma by mohlo vzniknout něco novýho, zajímavýho,
co by nás potěšilo. A tomu se nebráníme. Hráli jsme třeba Franka
Zappu, což je šíleně těžká hudba na hraní… Nebo z jinýho
soudku, dělali jsme třeba minimalistickou operu Philipa Glasse Pád
domu Usherů ve Státní
opeře, o tom si myslím, že je to velice vydařený. Tak poznáš, že
nejsme žádná akademická vážná kapela.
Jaká
byla třeba spolupráce s Blixou?
Tak třeba spolupráce s ním probíhala kupodivu docela hladce.
Nejdřív jsme korespondovali prostřednictvím e-mailu, pozval nás na
pražskej koncert, abysme za ním přišli. Takže jsme se dostavili a rámcově
se domluvili, že uděláme coververzi nějaké jeho skladby. On navrhl
jednu starší věc z 80. let, která se jmenuje Durstiges Tier, žíznivý
zvíře, což je vlastně raný
období Einstuerzende Neubauten, kdy používali hlavně samply. Poslal
nám nahrávku z vynylu a Petr Kofroň jí přetavil, trošku překomponoval,
udělal jinou instrumentaci, místo samplů jsou tam živý nástroje,
ale hraný vždy nějakým originálním
způsobem. Pak Blixa přijel na jednu zkoužku a vznikla z toho asi
15 minutová věc.
Pokud
mluvíš o tom, jak se ta nahrávka překopává, přetavuje, zůstává
tam vlastně od těch autorů něco původního?
Samozřejmě. Zůstává duch tý původní hudby, ten tam je. Je tam
cejtit naprosto jednoznačně. Ale zároveň je to trošku hozený
jinam. Je to vlastně takovej remix, ale ne remix dělanej dýdžejem ve
studiu, ale remix udělanej skladatelem, kterej si prostě v hlavě
ty hudební myšlenky přemíchá a udělá z toho něco novýho,
ale zároveň je tam cejtit i to starý. A Bargeldovi se ta věc líbila,
takže na příští sezonu plánujeme něco většího. Vypadá to, že
budeme v příští sezoně společně dělat 2 projekty, jeden pro
divadelní festival v Plzni, představení na pomezí divadla a
hudby, který on režíruje a dělá k tomu scénář a dělá to tím
způsobem, že přijede do nějakýho města, tam si sezve herce a
hudebníky a na místě během 14 dnů to představení vytvoří. To
bez něj pak už bohužel nelze zrealizovat, není přenosný a to je
naplánovaný na září 2002. A potom přišel s nabídkou, že
bychom udělali koncertní projekt, kterej by byl trvalejší a mobilnější,
takže bychom připravili asi jeho 12 věcí, který by Kofroň zaranžoval
do podoby Agon & Bargeld v koncertním programu. Na to se hodně těším.
Takže
z toho vyplývá, že posloucháš třeba i industrial?
Vyloženej
industrial neposlouchám, ale třeba ty Neubauteny jsem celkem znal,
i když poprvé jsem na nich byl až na tom pražským koncertě.
Tam je zajímavý, jak je ten Blixa ohromně muzikální, jak
pracuje s němčinou a se slovem, to je velice zajímavý.
Na druhou stranu to ale může vypadat, jako že si přihříváme polívčičku,
ale kdyby to ty lidi s námi dělat
nechtěli, tak to nedělají. Bargeld si poslech nějaký naše věci
a kdyby do toho s náma jít nechtěl, tak by to nedělal, má
práce víc než dost. Třeba i jemu to přináší novej pohled na
vlastní tvorbu. Zrovna tak Filip Topol, kterej měl obrovskou nedůvěru
k tomu s náma něco dělat a vlastně i po tom koncertě v Arše,
kde jsme loni odehráli 2
koncerty nazvaný Brutální muzika,
byl celej rozpačitej. A když si teď po roce poslechl záznam,
byl z toho nadšenej a na základě toho jsme se dohodli, že uděláme
desku a celovečerní program.
A
co festival – Maraton soudobé hudby – co si mám představit pod
označením „soudobá hudba“?
Tak to se stačí podívat na programy těch festivalů a je to jasný.
Na posledním ročníku byly právě m.j. ty orchestrálky Franka Zappy,
nebo předtím jsme tady měli Gavina Bryarse s jeho zkázou
Titaniku, kdysi ho vydával Brian Eno na Obscure Records.To je zase další
kapitola, co je soudobá hudba. Abychom se vyhnuli nějakýmu filozofování,
tak čistě teoreticky je soudobá hudba ta, která vzniká v současnosti.
A nás z té soudobé zajímá ta hudba, která má umělecký ambice a
navíc ta, která je nějak komponovaná, kde je výrazně přítomnej
prvek nějakýho původního hudebního myšlení, bez ohledu na to, jak
tu hudbu přijmou masy. Čili pohybujeme se někde na pomezí mezi tzv.
vážnou hudbou a dalšími okrajovými podobami hudby, vznikající v
současnosti. Máme návštěvnost tak kolem 500 posluchačů, je to
takovej malej festiválek v Arše. Ale na Prahu je těch 500 lidí
akorát. Nicméně odborná kritika nás hodnotí docela vysoko. Padaly
i hlasy o nejvýznamnější akci svého druhu u nás.
Sleduješ
i co se v téhle oblasti děje ve světě?
Tak protože zveme různý
ansámbly ze světa – viz program – a je to postavený tak ze 2/3 na
zahraničních hostech a 1/3 je místní, tak musím mít přehled.
A nejbližší plány?
Teď usilovně pracuju na dalším ročníku Maratonu, bude v půlce
listopadu v Arše. Kromě toho připravuju další sezónu Agonu, čeká
nás zájezd do Španělska, Německa a Maďarska, několik vystoupení
u nás, koncertní podoba CD s Filipem Topolem. A samozřejmě podzimní
šňůra s PPU.
Praha,
červenec 2001
„Nejvýraznější postavou Společnosti pro novou hudbu
je Ivan Bierhanzl. Špičkový producent s jasným
dramaturgickým záměrem a geniálními organizačními schopnostmi.
Například Maraton soudobé hudby
organizuje v podstatě sám, zatímco ve světě se podobné
akce připravují celý rok v kancelářském týmu nejméně tří
lidí. Existence SNH stojí
a padá na něm.“
Petr Kofroň, MF Dnes 20.6.01
DISKOGRAFIE:
AGON – CONTEMPORARY MUSIC ENSEMBLE PRAGUE, CD, Arta Records, 1991
AGON ENSEMBLE – CZECH NEW MUSIC OF THE 1960s, CD, Arta Records, 1994
AGON ORCHESTRA – GRAPHIC SCORES & CONCEPTS,
CD, Audio Ego, 1996
AGON ORCHESTRA – THE RED AND BLACK, 2CD, Audio Ego, 1997
AGON ORCHESTRA – MARTIN SMOLKA, CD, Audio Ego, 1998
AGON ORCHESTRA – FILIP TOPOL, CD, Indies, 2001
CAPELLA ANTIQUA E MODERNA – VOJTĚCH HAVEL, CD, Zóna/Bonton Music,
1996
DG 307 - Dar stínum, LP/CD, Boží mlýn/Globus, 1982/1992
DG 307 - Pták utrženej ze řetězu, CD, Globus, 1993
GROWTHRINGS, CD, Avik/Hermit Foundation, 1993
PPU - Pašije, Boží mlýn/Globus, LP/CD
PPU - Líně s tebou spím, MC/CD, Globus Music, 200
Spojení na Agon Orchestra:
http://www.geocities.com/agon.orchestra
|
